Spor o ministryni Taťánu Malou ve vládě Andreje Babiše poukázal na zásadnější problémy (ilustrační foto - redakční koláž).

Mohutnou bouři v matné sklenici politické vody vyvolal spor týkající se odborné a mravní kvalifikace nominované ministryně spravedlnosti druhé Babišovy vlády, Taťány Malé. Tato rozmíška poukázala na podivnou dichotomii náhledu na rozdílné politiky a na nepochopení podstaty vlády… Vlády, v níž polovina ministrů nemá politický mandát vzešlý z voleb do Poslanecké sněmovny…

Média i řada politiků kritizovaly poslankyni Malou za ne zrovna optimální vzdělání, které se teoreticky může ukázat jako neadekvátní pro řízení resortu spravedlnosti.

Poukazovaly také na potenciální střet zájmů kvůli byznysu jejího manžela.

Malé je také vytýkáno, že značně podivně hájila svého stranického bosse Andreje Babiše v kauze dotací pro farmu Čapí hnízdo.

Kritici mohou mít v obojím pravdu. Případné působení nové ministryně může (ale také nemusí) prokázat její odbornou nezpůsobilost. Mohou (ale také nemusí) se projevit důkazy případných „malých domů“ v rámci rodinného byznysu.

Vzdělání jako nuance

Otázka vzdělání ministrů v kontextu řízení jejich ministerstev je však absolutně nepřípadná. Vláda je orgán politický a ministři tedy mají být v první řadě politici, nikoliv prvotřídní odborníci v oboru resortního působení.

Detaily jejich vzdělání jsou nepodstatná nuance, i když samozřejmě nelze tvrdit, že by snad ministři měli být nevzdělanými ignoranty.

Představa, že resorty mají být řízeny nikoliv politicky (tedy nikoliv dle představ a zájmů nejširší veřejnosti), nýbrž odborně (tedy na základě odborných stanovisek profesionálů z daného oboru), zavání sociálním inženýrstvím a totálním nepochopením základů demokratického politického systému.

Resorty mají řídit politici v zájmu všech občanů, nikoliv odborníci v zájmu a dle požadavků subjektů působících v daném resortu.

Nic na tom nemění ani žalostný fakt, že v praxi je tomu naopak: ministři většinou vykonávají svou funkci výhradně ve prospěch zájmových skupin ze svého resortu, nikoliv v zájmu nejširší veřejnosti, natož daňových poplatníků…

Komická marginálie

To je však jenom komická marginálie v kontextu kruté Babišovské reality, v níž střet zájmů byl rehabilitován na oltář „makání ve prospěch lepších zítřků“.

Kritizovat Malou za hypotetický střet zájmů ve vztahu k mikrobyznysu jejího manžela je absurdní v kontextu hypertrofovaného megastřetu zájmů premiéra Babiše.

Jestliže ministrem financí a premiérem vlády ČR může být druhý nejbohatší podnikatel a největší tuzemský příjemce dotací (které fakticky uděloval a skrze své ministry uděluje sám sobě), pak může být ministrem už úplně kdokoliv. I poslankyně Malá, o jejíchž názorech na věci veřejné je toho známo podstatně méně, než o její loajalitě k Andreji Babišovi.

Ostatně, ve druhé Babišově vládě najdeme jiné ministry, o kterých by se dalo říci, že jejich jedinou „kvalifikací“ je právě onen střet zájmů… Viz například Miroslav Toman, který je učebnicovým zosobněním zemědělského lobbisty.

Babišova druhá vláda: ministři a jejich mandáty od voličů

S MANDÁTEM:
premiér: Andrej Babiš (ANO); zvolen do PS
životní prostředí: Richard Brabec (ANO); zvolen do PS
doprava: Dan Ťok (za ANO); zvolen do PS
místní rozvoj: Klára Dostálová (za ANO); zvolena do PS
spravedlnost: Taťána Malá (ANO); zvolena do PS
zdravotnictví: Adam Vojtěch (za ANO); zvolen do PS

vnitro: Jan Hamáček (ČSSD); zvolen do PS
kultura: Antonín Staněk (ČSSD); zvolen do PS

BEZ MANDÁTU:
finance: Alena Schillerová (za ANO); nezvolena do PS
školství: Robert Plaga (ANO); nezvolen do PS
obrana: Lubomír Metnar (za ANO); nezvolen do PS
průmysl a obchod: Marta Nováková (za ANO); nezvolena do PS
práce a sociální věci: Petr Krčál (ČSSD); nezvolen do PS
zahraničí: Miroslav Poche (ČSSD); nezvolen do PS; odmítnut prezidentem
zemědělství: Miroslav Toman (za ČSSD); nezvolen do PS

 

Ministři bez mandátu

Ve stínu sporů o ministerskou mravnost a vzdělanost zapadl aspekt politického mandátu nově se rodící Babišovy vlády (s pořadovým číslem II.). Polovina ministrů nekandidovala ve volbách do Poslanecké sněmovny a nezískala mandát od voličů (včetně europoslance Pocheho; jeho mandát se týká europarlamentu a EU, nikoliv vládnutí v ČR).

Tento stav jen poukazuje na podivný nepoliticko-úřednický charakter Babišovy druhé vlády. Poukazuje na mlhavost vazby vlády a jejích ministrů (respektive ministryň) vůči občanům-voličům.

Fatální otázkou tak není vzdělání vládních ministrů, nýbrž to, jakou politiku a ve prospěch koho budou ve svých funkcích vykonávat.

Vláda má rozsáhlé pravomoci a jak ukázala ta první Babišova (dnes v demisi), vláda může fungovat bez sebemenší vazby na Poslaneckou sněmovnu.

K čemu se vlastně konaly volby do Poslanecké sněmovny, v nichž strany občanům „prodávaly“ své programy a snažily se získat politický mandát od voličů pro své budoucí vládnutí?

Vždyť v nové vládě budou „sedět“ a fakticky zcela autonomně vládnout osoby, které veřejnosti nikdy neprezentovaly žádný politický program, žádné plány, pro něž by žádaly ve volbách požehnání od voličů?

Ukazuje se, že nová éra České republiky, kterou rámuje působení Andreje Babiše, přinesla jednu zásadní modifikaci politického systému. Vláda se nezodpovídá ani voličům, ani Poslanecké sněmovně, nýbrž jen svému nejvyššímu šéfovi, Andreji Babišovi a jeho ekonomickým zájmům.