To, že dětí „zlobí“, je přirozenou vlastností dětí. A fakt, že zlobí i ve škole, je nejenom přirozené, ale i logické.
Média odhalila informaci o praktikování jakýchsi „samotek“, do kterých jsou na základních školách internovány zlobivé děti. Brutální je už fakt, že zřizování takových „trestaneckých“ odloučených pracovišť pro neukázněné žáky je v souladu se zákonem. Jsme svědky „logického“ vyústění principu povinného školství a nedostatečné atraktivity výuky, v níž kantoři neumějí zaujmout děti natolik, aby žádné z nich v průběhu „hodiny“ nezlobilo…
Vylučování zlobivých dětí ze standardní výuky kamsi do odloučených „oslovských lavic“ (v podobě náhradních prostor mimo třídu, v nichž údajně probíhá jakási odloučená individuální výuka ) je explicitním důkazem nekonzistence státního školství.
Na jedné straně stát s miliardovými náklady zavádí do škol radikální inkluzi, pomocí které začleňuje do standardní výuky i ty děti, jež by za normálních okolností spokojeně setrvaly na školách speciálních.
Na druhé straně pak stát provádí ve třídách „dezinkluzi“, tedy exkomunikaci těch žáků, kteří nedokáží být ukáznění dle představ a standardů vytyčených tou kterou školou či učitelem.
A to vše plně dle litery zákona. Což je současně důkaz toho, že zákony lze jen stěží chápat jako mantru, neboť minimálně v Česku lze uzákonit či zákonem umožnit fakticky cokoliv, včetně odčleňování nepohodlných…
Logické zlobení
To, že dětí „zlobí“, je přirozenou vlastností dětí. A fakt, že zlobí i ve škole, je nejenom přirozené, ale i logické.
Stát skrze vynucovanou povinnou školní docházku dětem sebral jejich přirozené dětství; sebral jim část jejich soukromého života tím, že je rozkazem odvelel do státních (ty bohaté do soukromých) škol.
Jestliže tedy děti jsou povinně (pod hrozbou drakonických trestů pro jejich rodiče) nuceny trávit podstatnou část pracovního dne v útrobách státní školy, pak – logicky – část jejich zlobení se nezbytně nutně musí odehrávat právě v průběhu povinné školní výuky.
Stát vlastně ve formě povinného školství stanovil dobu, během níž mají děti zakázáno „zlobit“… Toť hypertrofovaná dystopie v praxi.
Lidé, v tomto případě děti (což jsou také lidé) jsou státem zbaveni své přirozenosti (jejíž součástí je i neukázněnost, zvláště u dětí) a poslušně slouží „velkolepé“ myšlence státu, jíž vizionářsky stanovili ti nemoudřejší z moudrých… úředníků a politiků.
Přísné požadavky
Je velká škoda, že stát takto přísné požadavky na disciplínu nestanovuje například vůči zástupům státních úředníků. Ti přece během pracovní doby nemusí striktně dodržovat dokonalou kázeň: mohou se spolu bavit (mnohdy na úkor služeb pro občany), chodí po nákupech, zevlují, surfují na webu, soukromě telefonují, atd.
Na rozdíl od nebohých žáků, kteří ve školách svou vynucenou přítomností slouží učitelům zcela zdarma, jsou navíc státní úředníci (včetně těch na zbytečném ministerstvu školství) za svůj pobyt v útrobách úřadu placeni.
Škola, požadující po dětech, aby nezlobily, se pokouší o řešení kvadratury kruhu pomocí perpetua mobile. Chtít po všech dětech „školou povinných“, aby po dobu povinné výuky popřely svoji přirozenost a chovaly se jako roboti, je totéž, jako chtít po státních učitelích, aby se navěky spokojily se svými průměrnými platy.
Rušivé elementy
Školám se na jednu stranu nelze divit, že „rušivé elementy“ přesunují na samotku, aby tito zlobivci ostatním dětem nekazili výuku. Je to logický důsledek povinného školství.
Problém v něm totiž vzniká jak pro ukázněného génia (který chce rychlým tempem bez rušivých vlivů absolvovat výuku), tak pro „zlobivce“, kterého probíraná látka nebaví a který nemá dostatek trpělivosti, aby otravnou hodinu přetrpěl bez vnějších excesů.
Jestliže stát povinně nahnal do jedné třídy jak ukázněného génia, tak povahově nezvládnutelného zlobivce intelektu podprůměrného, pak se nikdo nemůže divit tomu, že dochází ke konfliktům a situacím, jež kantorům fakticky znemožňují provádět „zprůměrovanou“ výuku, kterou by všichni bez větší újmy přežili.
Celý tento princip kolektivní nucené výuky všech dětí stejného věku je bizarní natolik, že se mu jen těžko hledá analogie.
Povinně do dílny
Představme si ale například, že by stát uzákonil na dobu devíti let povinnou práci v automobilkách pro všechny dospělé. Ministerstvo školství by do jedné výrobní dílny nahnalo šikovné techniky, nešikovné filosofy a indiferentní armádu nemakačenků všeho druhu.
Výsledkem by byla katastrofa, jež by závažně ohrožovala životy budoucích automobilistů, kteří by měli tu odvahu usednout do vozidla produkovaného bizarní skupinou antidělníků.
Totéž v bleděmodrém však stát v podobě nucené školní docházky ordinuje všem dětem, jejichž mentální a kázeňská úroveň (nemluvě o zájmech a nadání pro ten či onen předmět) je diametrálně odlišná (to jen na MŠMT si myslí, že všechny děti jsou dokonale stejné).
Internaci odzvonilo
Řešení „problému“ zlobivých dětí ve školách je přitom triviální a současně principiální. Stačí jen zrušit povinné školství. Totalitní internaci dětí na školní „samotky“ by tím navěky odzvonilo.
V systému, v němž by docházka dětí do školy nebyla vynucována, by školy měly (v soukromém vztahu zcela přirozené) právo ukončit docházku (respektive výuku) dítěte kdykoliv, když dítě prokáže svoji nevzdělavatelnost, ať už z důvodu mentální nedostatečnosti anebo z důvodů kázeňských.
Jistě by se našly (a vznikly) školy, které by byly schopny uspokojivě učit i „zlobivé“ děti a to bez nutnosti je trestat vyčleňováním na potupné samotky. Tedy školy, které by byly pro děti přítelem, nikoliv úhlavním nepřítelem, jako je tomu v mnoha případech dnes.
Geniální utopie
To je však utopie. Povinné školství na dobu nekonečných 9 let je všeobecně pokládáno za geniální tereziánský výdobytek z dob habsburské nadvlády nad porobeným územím. Nucená školní docházka dětí se stala svatým grálem všech etatistů.
Je proto nutno začít hledat řešení primárně v rámci soudobého povinného školství.
Možná by potom stačilo uzákonit princip, podle kterého budou na samotky posíláni bez nároku na mzdu ti učitelé, kteří neumějí svou výuku koncipovat natolik zajímavě, aby děti neměly čas a chuť zlobit…
