Volba Miloše Zemana je současně volbou pro Andreje Babiše, se všemi demoralizujícími, totalitárními a zlověstnými důsledky pro budoucnost České republiky.

Prezidentské volby v Česku se mohou stát Armagedonem, jež tuto zemi v případě zvolení Miloše Zemana nadlouho zatíží dědičným hříchem zhoubného působení Andreje Babiše. Anebo přímá volba zemi naopak pomůže vymanit se z agrochemického odéru, jímž dvojice Babiš a Zeman nemilosrdně ničí již tak deformované prvky demokracie a poslední zbytky podnikatelských svobod v ČR.

Prezidentské kandidáty lze rozdělit do 3 skupin a jedné podskupiny. Jednu skupinu kandidátů tvoří Andrej Babiš a jeho prezident Zeman. Jen těžko lze tuto skupinu, tuto podivnou dvojosobu charakterizovat jinak, než schůzkami v Čapím hnízdě, tedy v luxusním Babišově sídlu, k jehož stavbě využil mimo jiné i podvodem získanou eurodotaci.

Druhou skupinu tvoří politikou neposkvrnění „slušňáci, tedy kandidáti, jejichž programem je proklamovaná slušnost: pánové Hilšer, Hynek, Kulhánek, Horáček a Drahoš.

Třetí „skupinou“ je expremiér Mirek Topolánek.

Podskupinu, jíž se už – ze zjevných důvodů – nebudeme dále zabývat, tvoří Zemanův fanoušek Petr Hannig a „člověk z Evropské unie“, Pavel Fischer, který se otevřeně přiznává, že je financován z Německa a Francie (shodou náhod, právě tyto 2 země ovládly a řídí EU ke svému prospěchu).

Zemanovy důsledky

Zamysleme se nejdříve nad tím, jaké důsledky by pro Česko mělo pokračování Miloše Zemana ve funkci prezidenta. Především, důsledky takové volby nelze předvídat, neboť Zeman je solitérní neřízená střela, která dokáže oportunisticky měnit názory potažmo politiku ze dne na den. Tedy vždy tak, jak se to právě (komusi) hodí.

Zemanova ideová (respektive názorová) neukotvenost, jíž si už konečně povšimli analytici a politologové zleva i zprava, je bizarní mimo jiné i v tom, že „Bimbo“ po mnoho let jako předseda strany sloužil programově socialistické a tedy silně ukotvené ČSSD…

Jedním z význačných faktorů Zemanova dosavadního prezidentování byla jeho nepoddajnost a neloajálnost vůči Evropské unii (za což je uctíván části euroskeptické veřejnosti), což zejména v otázce vztahu k migraci a kvótám lze považovat za pozitivní.

Jeho skutečný vztah k EU a k integraci kontinentu lze však zjistit snad jen věštěním z (euro)hvězd. Vždyť to byl právě eurofederalista Zeman, jehož prvním krokem ve funkci bylo vztyčení vlajky Evropské unie nad Pražským hradem… snad na důkaz věčného a nerozborného přátelství s bruselskou mašinerií…


Eurofederalista a evropský integrátor, Miloš Zeman, doprovázen šéfem EK, vyvěšuje záhy po svém zvolení do funkce prezidenta ČR vlajku Evropské unie na Pražském hradě (duben 2013). (Na důkaz oddanosti Bruselu?) Zeman nechal (že by v předtuše migračních kvót?) dokonce zahrát Ódu na radost považovanou za unijní hymnu. Zeman při té příležitosti, vzývaje (bruselské?) bohy, podepsal takzvaný „euroval“, tedy záchranný systém pro předlužené země eurozóny… „To, co se stalo, se stalo poněkud opožděně, ale díky Bohu, že se to stalo. Je to naše přihlášení k evropské integraci,“ prohlásil tehdy Zeman po vyvěšení vlajky a podpisu eurovalu.


Zeman (obrazně řečeno) po ránu zpochybňuje přijetí eura a potápí krizově předlužené Řecko (aniž by se chlubil tím, že před pár lety slavnostně podepsal euroval, tedy záchranný finanční program pro zkrachovalé země EU)…
… ale k večeru téhož dne již s klidem sobě vlastním vybízí tuzemské politiky k přijetí společné evropské měny…

Jednou z mála oblastí, v níž Zeman jednal s dokonalou konzistencí, byly proaktivní vztahy k Rusku a k Číně… Se vzornou důsledností také podporoval megalomansky nesmyslné vodní (naštěstí zatím jen hypotetické) dílo Dunaj-Odra-Labe…Ve všem dalším aby se v Zemanově politice a jeho názorech vyznal čert.

A tento svůj zapeklitý přístup Zeman ještě vyšperkoval tím, že před nadcházejícími volbami nepředložil žádný program a odmítl svoji účast v debatách s protikandidáty…


 Úryvek z knihy Miloslava Šloufa “Jak se dobývá Hrad“ (2014):
Jednání Miloše Zemana postupem času bohužel stále více určují tři jeho pozoruhodné špatné vlastnosti. Dříve je měl aspoň většinou pod kontrolou, ale v posledních letech jakoby se utrhly ze řetězu, což způsobuje rychlou degeneraci osobnosti
Jednak je to nevypočitatelná náladovost. Ta se postupem času stále zhoršuje. Miloš Zeman tak dokáže změnit náladu neuvěřitelně rychle a kvůli stále banálnějším, někdy až nepochopitelně zanedbatelným pohnutkám.
Dále je to pak urputná zatvrzelost, se kterou lpí na některých omylech, a to dokonce i poté, když se přesvědčí o tom, že to omyly jsou… Před lety, ještě jako předseda sněmovny nebo premiér, byl schopen uznat, když se mýlil… Nyní už není schopen přiznat omyl prakticky nikdy.
Poslední jeho sebezničující vlastností je velmi nízká, prakticky nulová sociální inteligence. Ano, je to pozoruhodná vlastnost právě u nejúspěšnějšího novodobého sociálního demokrata. A zhoršuje se s věkem.“
Zdroj: Miloslav Šlouf (dlouholetý Zemanův spolupracovník, který dokázal penzistu Miloše Zemana dostat z vysočinského „vejminku“ až na Pražský hrad). 

Předvídat Zemanovu politickou trajektorii a její odbočky v hypotetickém dalším volebním období je tudíž nemožné. U Zemana je totiž možné úplně vše, včetně obratu názorů na migrační kvóty či k rozpínavosti EU, neboť ve druhém volebním období by Zeman již nemusel brát ohledy na názor veřejnosti.

Co když se ve druhém volebním období naplno projeví a prosadí druhé Zemanovo já (on sám se hrdě hlásí ke své schizofrenii)? Tedy to „JÁ“, jež má svůj předobraz v roce 2013, kdy – veden za ruku šéfem EK – se sklání před vlajkou EU (zakrývající poslední zbytky státnosti Pražského hradu) a při tom se dojímá tóny evropské hymny?

Babišovská jistota

Jisté je u Zemana jen jedno. Zeman vsadil na politického predátora Andreje Babiše, jehož se rozhodl držet nejenom nad vodou, ale i v úřadu premiéra. A chce ho tam držet téměř navěky věků, bez ohledu na podporu veřejnosti a zejména bez ohledu na složení a názor Poslanecké sněmovny.

Taková politika nejenom podrývá demokratické principy a podvazuje základní svobody (jež pro Babiše neznamenají vůbec nic), ale je pro tuto zemi snad ještě škodlivější, než ničivé důsledky evropských regulací, směrnic a přesídlovacích kvót.

Volba Miloše Zemana je tedy současně volbou pro Andreje Babiše – se všemi demoralizujícími, totalitárními a zlověstnými důsledky pro budoucnost České republiky. Opětovným zvolením Zemana do funkce prezidenta by hrozilo, že zhoubný babišismus v zemi zakoření navždy…

Slušní kandidáti

Z kategorie „slušných“ kandidátů, kteří do procesu volby prezidenta vstoupili „na blind“ z ulice, stojí za zmínku v první řadě Vratislav Kulhánek jako prototyp politické prázdnoty a zbytečnosti. Kandiduje prý proto, že mu to nabídl jistý miliardář…

Těžko pohledat podezřelejší pohnutky. Představa, že hlavou českého státu se stane zástupce jednoho z tuzemských miliardářů, je přinejmenším nevábná.

Kandidátům, jako jsou pánové Hynek či Hilšer lze těžko něco vyčítat. V obou případech jde o počestné osoby (v případě pana Hynka dokonce osoby s konzistentními a rozumnými názory), které si však vrcholnou funkci, jako je hlava státu, zatím „neodpracovali“.

Ve veřejném prostoru se vynořili doslova odnikud. Jejich volba by tak z pohledu veřejnosti byla absurdním a nepravděpodobným krokem do tmy.

Mantra vyšší kategorie

Když už jsme u slušnosti, ta se stala mantrou (a do značné míry náhražkou politických názorů) i pro dva kandidáty z vyšší „váhové“ kategorie, tedy pro pány Horáčka s Drahošem.

U vynikajícího hudebního textaře Michala Horáčka je hodno obdivu, že si nákladnou hradní kampaň hradí ze svých soukromých prostředků. Takový přístup nejlépe vynikne v kontrastu s Andrejem Babišem, který do svého politického vzestupu investoval majlant primárně z ekonomických, tedy majetkově zištných důvodů.

Michal Horáček je veřejně známou osobností, která v minulosti prokázala občanskou statečnost. Panuje však nejistota, zda lidé jako Horáček jsou dostatečně silnými hráči k tomu, aby republice reálně pomohli v nadcházejících těžkých dobách, kdy na Česko z jedné strany útočí Babišovy mocenské a dotační kohorty, ze strany druhé se valí totalitární tendence EU a k tomu ještě ze všech stran dotírají zástupy islámských migrantů (kterých je sice dnes v Česku jen pět a půl, ale Brusel již chystá jejich masové přesídlování).

Akademické mouchy

Těžko hledat zjevné mouchy na Jiřím Drahošovi. V Akademii věd prý konal dobro (získal pro vědu dotace). A do boje kráčí obklopen týmy vědeckých poradců (věřme, že pan kandidát tímto nechtěl naznačit víru v utopistickou myšlenku vytvoření dokonalé, vědecky řízené společnosti). I u něho kráčí názorová neukotvenost ruku v ruce s hypertrofovaným akcentem na osobní slušnost.

Nabízí se zásadní otázka. Může být slušnost věrohodným prezidentským programem? Opravdu Česko kleslo tak hluboko, že valná část kandidátů musí jako své hlavní lákadlo nabízet veřejný slib, že se ve funkci budou chovat slušněji, než Miloš Zeman? (Copak to jde, chovat se neslušněji?)

Neměla by jejich veřejně vytrubovaná slušnost být samozřejmostí, o níž skutečně slušný člověk ani nemluví; už jen s ohledem na to, že svérázný Zeman se stal synonymem antipodu slušnosti?

Král Drahoš

Jiří Drahoš je nepochybně králem všech veřejných slušňáků. Opravdu však dnes potřebujeme, aby nás prezident ve vší slušnosti, decentnosti a na „vědecky podložené“ bázi kormidloval ještě hlouběji do zjevné europropasti, do níž se propadá celý kontinent, „vědecky řízený“ stejně „slušnými“ a stejně „decentními“ bruselskými eurobyrokraty?

Ne. Jeho volba by byla promarněnou příležitostí pokusit se o restart a o naději na záchranu republiky.

Obrana před Babišem i EU

Česko potřebuje někoho, kdo zemi dokáže alespoň částečně ochránit jak před ničivou rozpínavostí Andreje Babiše, tak před (eufemisticky řečeno) totalitárními regulacemi EU, jejichž dosavadním vrcholem je „vědecky podložené“ direktivní přerozdělování islámských běženců do členských zemí unie.

Takovým kandidátem se jeví být Mirek Topolánek, který se na scéně objevil v poslední chvíli jako poslední z Blanických rytířů.

Nemá smysl se pitvat v (mediálně) kontroverzní minulosti expremiéra Topolánka. Ta je většině lidí dobře známa. Rozměr mýtické Topolánkovy kontroverznosti je však z dnešního pohledu totálně relativizován tím, že od doby jeho premiérování se laťka politických móresů v zemi zhroutila na samé dno.

Jestliže dnes můžeme mít premiéra, který je trestně stíhán pro dotační podvod, proč by nemohl být prezidentem Topolánek, který na triku neměl a nemá žádný reálný škraloup?

Jistě, dá se do nekonečna vzdychat nad tím, proč „Topol“ jako premiér podpořil Lisabonskou smlouvu. A proč dnes (navenek) stále věří v reformovatelnost Unie (jistě, nechce si rozházet ty voliče, kteří si ještě plně neuvědomili, kam EU neodvratně směřuje).

Tak či tak, ve srovnání se všemi ostatními kandidáty se Mirek Topolánek jeví jako jediná rozumná volba pro ty, kdo jsou schopni reálně zhodnotit nadcházející vývoj v České republice a v Evropské unii.