"Počestní domácí hráči" ze svého plně legálního soukromí mnohdy prosázejí a protipují více, než státem zakazovaní vhazovači pětikorun v hernách či kasinech...

Krásný nový svět bez výherních automatů, hráčů a hazardu je již na dosah, ale přesto v nedohlednu. Nejnovější zprávy z terénu potvrzují to, co se dalo předpokládat. Tedy, že původní vznešené politické vize šťastné budoucnosti bez hraní a hazardérů se nenaplní a v reálu zůstane potopa, v níž obce budou mít nižší příjmy, hazard pokvete dál, kriminalita poroste, stejně jako expanze represivních složek státu bojujících proti „vnitřnímu“, hernímu nepříteli…

Nově vznikající stav, vytvořený regulatorními zásahy politiků do herní branže, je tak mnohde horší než předtím, než se politici a úředníci pustili do „řešení problému“ (čili pseudořešení něčeho, co za problém považují jen titíž politici).

Média nás opět bombardují poutavými příběhy o spektakulárních raziích policie proti hazardní šedé zóně. Zvláštní policejní jednotky pročesávají města a hledají nelegální herny, které jsou reakcí trhu na přemrštěnou regulaci a masivní zákazy podnikání ve výherní branži.

Policejní komanda jako úderná pěst státu útočí proti podnikatelům, kteří byli i se svými službami vytlačeni politiky a jejich pošetilou legislativou kamsi na okraj společnosti.

Pogromy a šťáry proti automatům

Nejnověji jsme byli informováni o policejních pogromech proti neoficiálním hernám v Brně. Policisté při poslední velké akci odhalili 15 nelegálních provozoven hracích automatů. Za poslední 2 měsíce takto provedli šťáry ve stovce provozoven a zabavili při nich úctyhodných 100 přístrojů.

Tolik statistika, která je explicitním důkazem gigantického rozmachu nelegálního (tedy státem nekontrolovaného a nedaněného) podnikání s herními přístroji všeho druhu. A která je důkazem buď naivity a nebo nekalých záměrů úředně-politické lobby, jež se rozhodla získávat body regulacemi a likvidací těch podnikatelských segmentů, které lze v očích veřejnosti úspěšně deklasovat.

Propagandisté svaté války s vnitřním hazardním nepřítelem se ohánějí snižováním kriminality, která prý souvisí s herním průmyslem. Realita v podobě masivních zásahů státní policie spojených s vynucováním čím dál brutálnějších politických regulací však prokazují pravý opak: z logiky věci jasně plyne, že pokud by se kriminalita snižovala, nemusela by policie vynakládat čím dál masivnější kapacity na její potírání.

Pokud by se kriminalita v důsledku regulatorních úderů herní branži snižovala, nekonala by policie čím dál častější rejdy, při kterých hledá úředně neschválené provozovny a kvízomaty (jejichž nelegálnost doposud nebyla soudně prokázána).

Snižování kriminality je tedy relativní a pochybné. Snížily se však nebo se již brzy zásadně sníží příjmy obcí, které doposud plnily městské kasy z odvodů placených právě místními hernami, kasiny, čili legálními provozovateli herního průmyslu.

A nejde přitom jen o drobné částky. Vždyť jenom Ostrava má takto přijít o 220 milionů korun ročně, Brno o 230 milionů. V Praze, která se také rozhodla zrušit všechny herny, dosahují dnes příjmy z hazardu částky 700 milionů korun ročně…

Hráči dál budou hrát

Navzdory legislativě a policejním represím se však státu zatím nepodařilo zcela ovládnout myšlení a vzorce chování celé společnosti. Proto doposud hráči v Česku nepřestali hrát a ani se k tomu zřejmě nechystají.

Ba právě naopak. Uprostřed antihazardní války státu a jeho represivních složek (která jde tak daleko, že jsou zabavené přístroje státními zaměstnanci na místě destruovány), zažívá hazard v České republice nový rozvoj. Ba přímo zlaté časy.

Odhlédneme-li od staromilců, kteří se uchylují do nelegálních či kvízomatových heren, velká část hráčů se přesouvá nebo zcela nově (masový příliv mládeže) přichází na internet, tedy do herního soukromí, kam zatím represivní ruka státu není kompetentní dosáhnout ani zasahovat.

Doma či kdekoliv jinde na legálních mobilech a legálních tabletech mohou lidé tipovat, sázet a hrát bez oddechu a podstatnějšího omezení; i když i zde se stát naoko snaží vytvářet formální bariéry.

Nelegální dům nebo byt

Jenže dům nebo byt nelze tak snadno označit za nelegální provozovnu a poslat do něj zásahové komando s beranidlem, aby pak muži v kuklách přezkoumávali, jakou hru doma pachatel hraje či kolik peněz chce právě vsadit na tipovanou prohru svého fotbalového týmu.

Česko tak nyní zažívá vlnu masového rušení kamenných heren: politik s ledovým klidem zakázal podnikat těm, kdo roky dělali zcela legálně tentýž byznys, jehož dopady byly a jsou stále stejné.

Přesto stát bezmála ze dne na den změnil svůj názor na jistý druh podnikání – a co bylo ještě včera legální, je dnes již nežádoucí a trestné.

Jak vidno, stát neuznává ani presumci neviny, ani základní demokratické principy. Politika státu je vrtkavá jako aprílové počasí, v němž stabilita podnikatelského prostředí je jen chimérou. Masivní státní čistka v loterijním průmyslu jasně dokázala, že v oblasti podnikání si dnes nelze být ničím jist.

A tentýž politik, který mávnutím ruky zrušil jeden celý podnikatelský segment, pak s tímtéž ledovým klidem jen přihlíží, jak zkušení hráči i nezkušení nováčci postupně přecházejí nebo se chystají vstoupit do světa internetového gamblingu a tipérství, respektive nově i číselného sázení.

Soukromé tipérské neřesti

Tentýž regulující politik si však netroufne rušit „počestné občany“ od jejich soukromých herních, sázkařských a tipérských neřestí. Co na tom, že tito „počestní domácí hráči“ ze svého plně legálního soukromí mnohdy prosázejí a protipují více, než státem zakazovaní vhazovači pětikorun v hernách či kasinech…

Jenže firmy, které dnes a denně organizují invazi hazardu do zdejších domácností a následnou penetraci sázkařských a návykových tipérských radovánek do rodinného života, jsou velké a silné.

Sázkařští giganti pro stát a jeho „antihazardní“ politiky nejsou nepřítelem; ba právě naopak. Nejenže roztáčejí výherní kola domácí ekonomiky a pomáhají plnit centrální státní kasu, ale stávají se váženým partnerem veřejné moc a mnohdy přímo i politickým sponzorem (majitel Penty, provozovatele sázkařské Fortuny, přímo hovoří o sponzoringu jedné z nově vznikajících politických stran).

Ústřední pokladna vlády se tak může více plnit prostředky největších loterijních hráčů, jimž stát pomohl zamést s lokální konkurencí menších provozoven herní zábavy.

Čekání měst na centrální rozdělování

Městům, která se ve svatém nadšení boje proti místním hernám postupně zbavují podstatných vlastních příjmů a nevědí, jak tento výpadek nahradit, pak nezbude, než čekat, zda bude centrální vláda milostivá a přerozdělí jim ze státní kasy o něco více z centrálně vybraných daní.

Vzhledem k pofidernosti procesu státem vynucené a městy realizované likvidace malých lokálních provozoven se nabízí zásadní otázka, zda právě vytvoření tohoto nového aranžmá (méně příjmů od místních firem; více přerozdělování skrze centrální vládu, potažmo posílení velkých centrálních loterijních hráčů) nebylo podstatou celé války proti (místnímu) hernímu průmyslu.