V rámci osvědčené strategie „chléb a hry“ je neustále prodlužována směšná hra na udržování státního komunismu, v němž skoro vše, včetně televizního vysílání, je proklamativně dodáváno či zajišťováno „zdarma“, i když jde ve skutečnosti o podvod.

Politici všech barev bdí dnem i nocí nad našim univerzálním blahem, v jehož rámci nám mediálně prodávají i tzv. bezplatné služby státu, jako je zdravotnictví, školství a mnoho dalších. Zcela novou mýtickou „službou zdarma“ se stalo pozemní digitální televizní vysílání. Politici se s nezdolnou tvrdohlavostí snaží vytvářet dojem, že právě díky nic stát lidem dokáže snést i modré z nebe a že právě je by za to lidé měli uctívat a samozřejmě i volit…

Není přitom nic vzdálenějšího pravdě než to, že stát lidem poskytuje bezplatné služby. (A to raději ani nemluvme o kvalitě „státních služeb“: a i kdyby něco bylo bezplatného, záleží přece hlavně na tom, zda jde o skutečnou službu nebo jen o její fikci…).

Vezměme si například zdravotnictví. Mnoho občanů jej má v určitém smyslu skutečně zdarma. Neodvádějí zdravotní pojištění, neboť jej za ně odvádí stát. Přesto mají nárok na bezmála neomezené (a bezplatné) čerpání zdravotnických úkonů všeho druhu. Samozřejmě, s výjimkou doplatků za léky či volného nákupu běžných komerčních medikamentů.

Pravda je ovšem taková, že například v roce 2015 dosáhly celkové výdaje na zdravotnictví celkem zhruba 356 miliard korun. Na každého jednoho občana ČR tak ročně vychází částka zhruba 34 tisíc korun. Reálných korun, které do systému musel někdo nasypat. Přičemž skrze zdravotní pojištění takto do systému nateklo 235 miliard. Vedle toho si lidé samotní „napřímo“ zaplatili 45 miliard Kč.

Je tedy průzračně zjevné, že bezplatné nejsou ani líbivé řeči politiků o „zdravotnictví zdarma“, natož samotné zdravotnictví…
Přesto nám mnozí naši představitelé svatosvatě slibují, že bezplatnost zdravotnictví svým neohroženým bojem zachovají… Je evidentní, že tímto sloganem mohou efektivně oslovit a ovlivnit jen určitou skupinu obyvatel, která buď do systému skutečně neplatí vůbec nebo skoro nic, a nebo není informačně zorientována v problematice…

Školní výkvět socialismu

Podívejme se také na školství, které je vydáváno za výkvět rozvinutého demokratického socialismu, v němž pečení holub létají školákům zdarma do úst. Přitom, výdaje na školství (respektive suma peněz proudící skrze MŠMT) letos dosáhnou zhruba 156 miliard korun, když na samotné vzdělávání (v širším slova smyslu; a když odečteme výdaje na vědu, sport a další nesouvisející činnosti) připadá zhruba 130 miliard. Tedy řekněme nějakých 13 tisíc korun z kapsy každého občana ČR včetně nemluvňat. Reálných korun (z nichž ovšem část připadá na zahraniční daňové poplatníky), které musel někdo do systému zaplatit.

Každý přitom ví, že náklady občanů na vzdělávání jsou mnohem (mnohdy i řádově) vyšší, protože musí průběžně po mnoho let kupovat učební pomůcky, doplácet na učebnice, atd. Školství, či přesněji řečeno vzdělávání tedy evidentně není zdarma pro většinu jeho uživatelů, samozřejmě s výjimkou těch, kdo žijí plně ze sociálních dávek.

Mluví-li tedy vznešeně naši političtí mágové o bezplatnosti školství a opětovném vybojování této božské vymoženosti sociálního státu, mají v pravém slova smyslu na mysli jen úzkou skupinu černých pasažérů, kteří se v kodrcavé lokálce tuzemského školství vezou, aniž by si museli koupit jízdenku.

Mýtický dar televize

Nově oprášeným „bezplatným dárečkem“ politické reprezentace lidu této země je digitální pozemní televizní vysílání, tedy „televize zdarma pro nejširší masy“. I zde se politici všeho druhu (s výjimkou ODS) rozhodli rozdávat voličům „dobro“, tentokrát v oblasti televizního vysílání.

Samozřejmě, opět jen ve fiktivní podobě, jelikož ani tato „služba“ není pro většinu občanů zdarma.

Vláda a většina parlamentních stran před nedávnem uzákonily vytvoření nového typu pozemního digitálního vysílání, které je (a má nadále být) tzv. „volně“ dostupné „ze vzduchu“. Nejde přitom o marginální záležitost. Vždyť pozemní vysílání dnes (v nějaké podobě; lidé mají doma více televizorů) využívá zhruba 60 procent domácností v ČR.

Z dnešního typu vysílání označovaného jako DVB-T má celé Česko do roku 2021 přejít na „novou generaci“ vysílání ve standardu DVB-T2. Ten sice divákům veskrze nepřinese nic nového natož progresivního (ba dokonce možná právě naopak; více o tom čtěte zde), ale zato přinese nezanedbatelné náklady. Jak pro občany (větší díl nákladů pro tu část, která chce zůstat u „bezplatného“ příjmu), tak pro stát (tedy opět pro občany, neboť jde o jimi placený stát).

Domácnosti, pokud budou chtít nadále „chytat TV ze vzduchu“, si budou muset nakoupit nové televizní přístroje, případně set-top boxy (což je nepraktické), nezřídka také nové antény. Souhrnné divácké dopady (jednorázové) dosáhnou 5 miliard korun (vypočetlo MPO), tedy řekněme více než 2000 Kč na 1 domácnost (uvažujeme-li v průměru trojčlennou).

Domácnosti navíc povinně platí více než 2000 Kč ročně na televizní a rozhlasovou daň (koncesionářské poplatky), z níž je pak část (400 milionů v případě ČT) spotřebována za („bezplatné“) šíření terestrického digitálního vysílání…

Stát (tedy daňový poplatník) navíc uhradí 1 miliardu korun za projekt přechodu na novou vysílací normu DVB-T2. Z toho 650 milionů získají na přebudování vysílací infrastruktury jako nevratnou „byznysovou“ dotaci České Radiokomunikace a 3 další vysílatelé.

Tvrdit, že vysílání DVB-T2 bude bezplatné, je tedy velmi zavádějící.

Televize není zdraví

„Bezplatný“ digitální TV signál typu DVB-T2, který stát manipulativně řadí k dalším svým „milodarům“ pro občany, se však svou podstatou vůbec nepodobá (poměrně draze zaplaceným) službám z oblasti zdravotnictví či školství. Proklamované zajišťování bezplatného televizního vysílání je bizarní a nepochopitelné.

Diskutovat o přínosech zdravotnictví je zbytečné – zdraví je jistě tím nejdůležitějším v životě člověka… Přínosy státem poskytované služby vzdělávání jsou sice diskutabilnější, ale smysl jí upřít nelze. Negramotná populace by ani sama sobě, ani národní ekonomice příliš velkou prosperitu nepřinesla…

Televizní vysílání je ovšem služba naprosto zbytná. V převážné míře je jejím obsahem prostá zábava, či v lepším případě infotainment.

Je samozřejmě absolutním právem každého (kdo na to má zdroje a schopnosti) vysílat jakýkoliv obsah, jenž splňuje limity dané zákonem. Je ovšem velmi nesnadné hledat či dokonce nacházet důvody, proč by takové počínání (tedy televizní vysílání estrád, dechovek, komedií, akčních filmů apod.) měl stát (tedy veřejná moc) zabezpečovat občanům „zdarma“, respektive deklaratorně zdarma.

Apokalyptická propaganda

Existuje jedno jediné vysvětlení, které je zdrcující až apokalyptické. Stát vůči občanům-voličům potřebuje dosáhnout co nejmasovější teritoriální penetrace uměle zvýhodňovaného televizního vysílání, aby skrze tento nástroj – v barevném (i když technicky ne příliš kvalitním) obalu plytké zábavy a malebné či akční prázdnoty – mohl co nejširší veřejnosti servírovat patřičný díl své politické propagandy.

Zřejmě i proto, v rámci osvědčené diktátorské strategie „chléb a hry“, je neustále prodlužována ona směšná hra na udržování státního komunismu, v němž skoro vše, včetně televizního vysílání, je (pracujícímu lidu) proklamativně dodáváno či zajišťováno „zdarma“, i když jde ve skutečnosti o podvod. Rozdávači dotací a cizích peněz přitom spoléhají na to, že občany trápí více osud seriálových TV hrdinů, než jejich vlastní peníze, za které kdosi vytváří zdání komunismu…