Skutečná svoboda je pro dnešní demokracii, respektive pro její vládce, tou největší hrozbou. Současné formální demokracie, legitimizované rituálem parlamentních voleb, zcela vytlačily skutečnou svobodu z reálného života kamsi do říše bájí a snů.

V domácím on-line prostoru se v jednom komentáři nedávno objevila tři zásadní tvrzení. Autor článku dovodil, že „svoboda je důležitější než demokracie“, a dále že „svoboda bez demokracie může existovat“, zatímco „demokracie bez svobody v žádném případě (nemůže existovat – pozn. redakce)“. Jde o zásadní premisy, jejichž (ne)platnost destruuje společnost a celý politický svět.

Pojďme si proto rozebrat vztah mezi demokracií a svobodou zcela nezávisle, tedy bez dogmat a mýtů o demokracii, jako historicky nejvyšším dosažitelném stádiu vývoje lidské civilizace. Pod pojmem „demokracie“ samozřejmě uvažujeme ten její model, který je dnes reálně (s mírnými formálními odlišnostmi) uplatňován v západním světě (včetně Česka) i v řadě zemí Východu.

Je navíc nutno brát také v potaz, že v rámci Evropské unie se onen námi kritizovaný politický model „demokracie“ posunul k nadnárodnímu suprasystému, který se nejenom zcela vzdálil skutečným svobodám, ale který se postupně vzdaluje i posledním zbytkům formální demokracie… (Ostatně, onen „demokratický deficit“ EU je přiznáván i objektivními etatisty).

Naši analýzu – z důvodu logiky argumentace – začneme tvrzením, že „demokracie nemůže existovat bez svobody“.

1. „Demokracie nemůže existovat bez svobody“

Toto tvrzení, respektive jeho platnost je velmi relativní. Záleží totiž na tom, co vlastně považujeme za svobodu…

Pokud za (jedinou či hlavní) svobodu považujeme právo na demokratické volby, tedy právo na možnost v pravidelných termínech vhazovat do volební urny lístek s názvem a kandidáty vybrané politické stranou, pak je toto tvrzení v určitém slova smyslu pravdivé.

Ano, bez práva na svobodné volby nelze „demokracii“ považovat za skutečnou demokracii. Svobodné parlamentní volby jsou jedním z určujících, definičních prvků parlamentní demokracie.

Logicky, bez tohoto práva, či, chcete-li, bez této svobody (demokratických voleb) nelze systém považovat za skutečnou demokracii. Parlamentní demokracie bez demokraticky (tedy svobodně) zvoleného parlamentu je totální nesmysl.

Absence svobod

V dalších aspektech však uvedené tvrzení o nemožnosti demokracie bez svobody není pravdivé. Realita je totiž přesně opačná. Moderní demokracie se vyznačuje absencí skutečných svobod. Parlamentní demokracie přežívá i bez existence reálných svobod občanů.

Jak lze logicky dovodit z podstaty systému a jak také dokazuje naše každodenní a dlouhodobá zkušenost, soudobý demokratický systém nepotřebuje skutečnou svobodu. Samozřejmě, s výjimkou oné formální „volební svobody“, či přesněji řečeno práva na vykonání svobodných voleb tehdy, když systém na krátký okamžik dovolí občanům, aby svým hlasováním kosmeticky zasáhli do vnějšího nátěru demokratického systému.

Všechny ostatní svobody, s výjimkou práva na svobodné volby, však dnešní demokratický systém eliminoval. A právo na konání voleb, respektive právo se demokratických voleb účastnit nelze považovat za skutečnou svobodu.

Skutečné svobody v dnešní demokracii nemají místo, neboť jsou v bytostném rozporu s podstatou praktikovaného modelu demokratického systému a státu jako takového.

Soukromé vlastnictví jako základní svoboda

Základní a přirozenou svobodou člověka je soukromé vlastnictví, tedy nezpochybnitelné a nenarušitelné právo jednak na vlastnictví sebe sama (tedy sebe jako fyzické osoby; ostatně, kdo jiný by mohl být přirozeným vlastníkem člověka, když ne člověk samotný?) a jednak na nikým neomezované vlastnictví soukromého majetku, jehož člověk legálně nebyl ať už svou námezdní prací, obchodními transakcemi či dědictvím.

Soudobý demokratický systém a stát, který „vykvetl“ do dnešní podoby, jsou však ze své podstaty založeny na totální negaci práva občanů (firem, organizací apod.) na soukromé vlastnictví.

Většina činností vlády a parlamentu totiž buď směřuje k zavádění nových regulací toho, jak občan může se soukromým majetkem nakládat, a nebo přímo zavádí a legalizuje odebírání (zestátňování) soukromého majetku.

Vždyť co jiného jsou daně, než nedobrovolné odevzdávání – tu větší tu menší části – soukromého majetku z „vlastnictví“ občana do nevratné „přerozdělovací správy“ veřejné moci?

Stát si i v rámci demokratického systému přidělil legitimitu k zestátňování veškerého soukromého vlastnictví, včetně půdy a to v rozsahu, jenž si stát skrze vládu a parlament může (teoreticky) stanovit libovolně, tedy teoreticky zcela neomezeně.

Demokracie zestátnila i děti

I náš moderní demokratický stát (stejně jako ten feudální a komunistický) zachází tak daleko, že svým občanům, potažmo rodičům zestátňuje (tedy přivlastňuje si vlastnické právo k nim), vedle jejich peněz a dalšího majetku, dokonce i jejich děti. Ty totiž musejí podstatnou část života konat nikoliv to, co by si přáli jejich rodiče, nýbrž to, co po nich požaduje demokraticky zvolená státní moc.

V rámci povinné školní docházky jsou děti pod hrozbou násilí (vykonatelného vůči rodičům) zbaveny skutečné svobody: den co den jsou nuceny hodiny svého života trávit ve školních budovách provozovaných státní mocí.

Rodiče se tak sice mohou utěšovat tím, že žijí v demokratické zemi a že mohou každé 4 roky svobodně vhazovat lístek do volební urny. Současně ale musí bezmocně sledovat, jak si právo rozhodovat o životě jejich nezletilých dětí přisvojil všemocný demokratický stát, jehož zástupci jsou (zcela bláhově a totálně mylně) přesvědčeni o tom, že vědí nejlépe, co je pro cizí děti a jejich budoucí život nejlepší…

Zrušení svobody

O právu podnikatelů nakládat svobodně se soukromým („soukromým“) majetkem je zbytečné diskutovat. Úplné zrušení této svobody bylo završeno například totálním zákazem kouření v (soukromých) restauracích a dalšími smrtícími regulacemi. Stát zašel tak daleko, že na nebohé hospodské uvalil povinnost přezkoumávat podnapilost a následné úmysly hostů… Něco takového nenapadlo ani George Orwella.

Svoboda dobrovolnosti

Další skutečnou svobodou, která úzce souvisí s předchozím, je právo na dobrovolnost konání (která je odvozena od svobody soukromého nakládání se sebou samým). Jak plyne z výše uvedeného, ani tuto skutečnou svobodu demokraticky zvolená moc neuznává, nerespektuje – ba co víc, zcela ji popírá.

Prakticky mohou občané v novodobém demokratickém systému legálně (a bez větších obav před represemi) konat jen to, co stát a jeho demokraticky zvolené orgány povolí (respektive, co ještě nestihly zcela zakázat, omezit či zregulovat do absurdna).

Neregulovaný prostor

Prostor neregulovaného a státní mocí nekontrolovaného života se den po dni, hodinu po hodině zmenšuje. V řadě segmentů, například v restauracích, obchodech a dalších provozovnách se zavedením všeprostupujícího oka státu s názvem EET tento prostor smrskl na čistou nulu…

Svobodný život založený na dobrovolnosti konání se stal pouhou fikcí. O většině náležitostí lidského života nerozhoduje člověk samotný, nýbrž demokratický stát, jeho úřady, byrokrati a neproniknutelná houština zákonů, regulací, exekutivních vládních rozhodnutí, evropských směrnic a zákazů.

Aby nedošlo k mylnému výkladu, uváděné svobody, jako je právo na dobrovolnost konání či právo na privátní vlastnictví a svobodné nakládání se soukromým majetkem, jsou míněny výlučně za předpokladu, že přitom budou absolutně respektovány veškeré svobody všech ostatních občanů.

Jak plyne z výše uvedeného, soudobá demokracie typicky existuje a přežívá bez existence elementárních, skutečných svobod.

Svobody netřeba

Demokratický stát, jako každý jiný stát, nepotřebuje svobodu ani svobodné občany. Jediné, co potřebuje, jsou peníze a příjmy – pokud možno trvale rostoucí. Primárně proto potřebuje daně, zdání jejich legitimity a legitimity celého systému, kterou si každé 4 roky nechává potvrzovat pomocí rituálu zvaného parlamentní volby.

Stát proto potřebuje udržovat v co nejlepší a nejrozsáhlejší kondici byrokratický a silový aparát, jenž bude permanentní fyzickou hrozbou pro občany: obrazně řečeno, jenž bude sekerou, která své ostří bez prodlení zatne do každého, kdo by svou povinnost odmítal vykonat tehdy a v takové výši, jak mu ji nařídila státní mašinerie formálně legitimizovaná demokraticky zvolenými poslanci.

 2. „Svoboda bez demokracie může existovat“

Přejděme ale k tvrzení, že „svoboda bez demokracie může existovat“.

Ano. Toto tvrzení je pravdivé, Pravdivost plyne jednak z výše uvedeného (demokracie svobody neposkytuje ani nezaručuje, z čehož jasně plyne, že spolu obě kategorie nesouvisejí) a jednak jej potvrzuje příklad některých států, v nichž existence skutečných svobod je nadřazena demokratickým procedurám.

Reálný život a neoblomná logika den co den potvrzují, že soudobá demokracie a skutečné svobody (nezaměňovat s občanskými či lidskými právy, ty nemají se svobodou mnoho společného) jsou v příkrém rozporu, jsou spolu neslučitelné.

Pokud by se demokracie a svoboda měly stát vzájemně kompatibilními, tedy, pokud by se demokratický politický systém měl stát oporou a zárukou skutečných svobod, musel by demokratický systém být zásadně reformován.

Tedy transformován do podoby, která nejenže nebude svobodu rušit, ale která bude skutečné svobody zavádět, rozšiřovat, prohlubovat, podporovat, udržovat a vynutitelně garantovat.

3. „Svoboda je důležitější než demokracie“

Abychom ale nezapomněli na poslední tvrzení, tedy že „svoboda je důležitější než demokracie“. Řada občanů, kteří nejsou na prebendách od státu závislí, s tímto tvrzením bude stoprocentně souhlasit. Ano, pro některé lidi je skutečná svoboda důležitější, než parlamentní volby a podobné rituály.

Z hlediska demokratického státu a jeho mocenského, politického a byrokratického aparátu, však toto tvrzení neplatí ani náhodou. Pro tuto pro-státní skupinu je nekonečněkrát důležitější existence demokracie, tedy souboru formálních procedur, jež mimo jiné mocensky zajišťují dostatečně mohutné toky peněz od skutečných daňových poplatníků do státní kasy, jež udržuje vládu a jeho mohutnou mašinerii při životě.

Skutečná svoboda je pro dnešní demokracii, respektive pro její vládce, tou největší hrozbou. Proto současné formální demokracie, legitimizované rituálem parlamentních voleb, zcela vytlačily skutečnou svobodu z reálného života kamsi do říše bájí a snů.

Demokratické vlády vytvářejí a nastolují dnes a denně přehršle nových problémů tak, že občanům nezbývá kapacita přemýšlet nad něčím tak imaginárním, jako je lidská svoboda. Namísto toho jich většina řeší, jak bez trestu, pokuty, sankce či penalizace ze strany státu přežít s co nejmenší újmou v čím dál složitější demokratické džungli, řízené v nejvyšší instanci skupinou nikým nevolených bruselských byrokratů.

Štefan B. Molín, REFORMNÍ INSTITUT