V záloze zůstává varianta eliminující to, co se neosvědčilo a je zcela nepotřebné. Tedy zrušení Senátu bez náhrady.

Fiasko senátních voleb přineslo také záplavu negativních ale i podpůrných názorů vůči horní komoře parlamentu, z nichž mnohé volají po zrušení senátu. Za jediné schůdné řešení lze přitom považovat zrušení voleb do Senátu a postupné obsazování horní komory jiným způsobem, než speciálními volbami, které jsou ze strany občanů čím dál víc ignorovány.

Pohrdání veřejnosti Senátem více než přesvědčivě a snad již definitivně prokázala volební účast, či spíše neúčast ve druhém kole posledních senátních voleb. K posmutnělým urnám totiž přišlo jen zhruba 15 procent oprávněných voličů. Ke zvolení stačilo oněm šťastlivcům, kteří si takto zabezpečili solidní příjem a státní servis na dalších 6 let, pouhých 6 tisíc hlasů…

Nemá proto smysl řešit, zda strana ta či ona získala více či méně mandátů. Zásadní otázkou je legitimita takových voleb, respektive výsledků voleb, kterých se neúčastnili voliči.

Je nutno se vážně zamyslet nad smyslem voleb bez voličů.

Formálně byly senátní volby samozřejmě platné a legitimní. Zákon nepředepisuje, jak vysoká musí být účast. Ke zvolení by tedy senátorovi stačil jediný, svůj vlastní hlas, pokud by se voleb nezúčastnil žádný další volič.

Z hlediska logiky a smyslu demokracie je však nutné výsledky senátní voleb považovat za nelegitimní. Voliči svůj názor na Senát vyslovili tím, že (již po několikáté) zůstali doma.

Je to pochopitelné. Voliči k těmto volbám již tradičně nechodí, protože jim Senát nedává žádný smysl. Lidé vidí a vědí, že Senát o ničem podstatném nerozhoduje.

Ochránce ústavnosti

Senát se nestal ochráncem ústavnosti. Jednak není známo, že by ústavnost v Česku byla kdy jakkoliv podstatněji narušena.
Faktem také je, že mnohem fundovanějším a důvěryhodnějším orgánem, který slouží k ochraně ústavnosti, je Ústavní soud.

I když je řada verdiktů (které se však většinou netýkaly přímo ústavy) tohoto tělesa považována za kontroverzní, nelze se zbavit dojmu, že při ochraně ústavy lze věřit spíše Ústavnímu soudu, než nesourodému tělesu mocichtivých politiků sdružených v Senátu, kteří z velké části za svoje zvolení vděčí pouze a jen řídícím aparátům či dokonce šéfům svých politických stran.

Ostatně, představa, že ústavnost v této zemi ležela po celé volební období na bedrech takových „velikánů ústavnosti“, jako byl senátor – elektrikář Zdeněk Škromach, provozující ze svého zahradního bazénku obskurní hovory o ničem, je značně zneklidňující.

Ještě důležitější, než vztah k ústavě (kterou lze zcela demokraticky měnit třeba každý den směrem vlevo, vpravo, vpřed i vzad), je vztah ke svobodě. V oblasti obrany svobody neudělal Senát za dobu své existence vůbec nic. Soudě alespoň podle aktuálního stavu svobody v České republice.

Ta je postupně ukrádána bruselskými technokraty a domácími regulátory do té míry, že v podstatě přestala existovat. Senát pro svobody občanů v ČR nehnul brvou, natož rukou.

Tedy, pokud odhlédneme od absurdně pochybné snahy Senátu zvýšit „svobodu“ cyklistů při konzumaci alkoholu … Senát se tak postupně stal výrobnou zbytečné a kontroverzní legislativy, která je čirým lobbyismem.

Senátní ostuda

Soudným lidem tak musí být jasné, že pokud současná senátní ostuda nemá pokračovat do absurdna, je nutno něco podstatného změnit.

Jednou z cest je ponechat Senát v ústavním systému, ale naplnit jej jinak, než cestou klasických senátních voleb, kterých se – s nadsázkou řečeno – účastní jen „hrstka nejvěrnějších“.

Senát by měl být složen z kooptovaných zastupitelů, kteří získali mandát voličů v jiných volbách s výjimkou voleb do Poslanecké sněmovny.

Měly by proto do něj být namísto klasických senátorů, jimž postupně vyprší mandát, kooptováni primátoři a starostové největších měst, krajští hejtmani a další krajští či municipální politici tak, aby průřezově reprezentovali co největší část obyvatelstva. Tím by se současně posílil význam krajských i municipálních voleb.

Takto kooptovaní senátoři by měli ve prospěch České republiky pracovat zcela zdarma a Senát by měl svoji činnost zredukovat pouze na nezbytné minimum. Tedy například na hlasování o změnách ústavy.

Eliminace nepotřebného

Pokud nebude k takto rozumnému a nikterak revolučnímu řešení, jež v hlavních obrysech ponechává v platnosti stávající konstrukci ústavního systému, nalezena politická vůle, zůstává v záloze varianta eliminující to, co se neosvědčilo a je zcela nepotřebné.

Tedy zrušení Senátu bez náhrady. Poplatníkům by se tak ročně ušetřily stovky milionů za provoz horní komory a zbytečná náklady na senátní (ne)volby neboli volby bez voličů.

Ostatně, tuto myšlenku, zcela účelově – tedy až po prohraných senátních volbách – oprášil i politický hegemon současnosti, Andrej Babiš. V tomto případě měl však shodou náhod pravdu…