Stát čím dál pevněji utahuje šrouby i ve školství s cílem dosáhnout dokonalé rovnosti jak pokud jde o „výrobu“ žáků, tak pokud jde o srovnání veškerých učitelských parametrů včetně platů.

Peníze občanů budou podle nového zákona přelévány skrze státní rozpočet školám nikoliv podle počtu žáků, nýbrž podle počtu odučených hodin a podle rozhodnutí ministerstva školství. Byrokratizace školství a jeho přeměna na odnož státního úřadu tak jen opět potvrzuje, že smyslem státního školství nikdy nebylo a nebude poskytování reálných, tedy poplatníkem poptávaných vzdělávacích služeb.

Příslušná novela zákona, přinášející změnu financování, se týká mateřských, základních, středních a vyšších odborných škol, konzervatoří a školních družin, které dnes zřizují kraje nebo obce. Výše plateb, které dnes krajské úřady přerozdělují na jednoho žáka, se v konkrétním oboru nebo typu školy liší podle regionů.

To se má změnit a financování bude jednotné. O tom, kolik peněz dostane konkrétní škola, bude rozhodovat ministerstvo. Náklady na financování zmiňovaných škol tak za rok vyskočí až o 5 miliard korun.

Státní školství v Česku začíná čím dál silněji odpovídat tomu, co někteří moudřejší myslitelé označují výrazem „schooling“, aby tím zvýraznili rozdíl mezi skutečným vzděláváním (education) a „schoolingem“, tedy každodenním procesem, jenž spočívá v nucených návštěvách státem centrálně řízených fabrik na injektáž unifikovanými informacemi, kterýžto proces orgány veřejné moci u nás označují výrazem „škola“ či „školství“.

Šrouby na výrobu žáků

Stát čím dál pevněji utahuje šrouby i ve školství s cílem dosáhnout dokonalé rovnosti jak pokud jde o „výrobu“ žáků, tak pokud jde o dokonalé srovnání veškerých parametrů u všech srovnatelných učitelů.

Učitel se tak čím dál více stává úředníkem a převodovou pákou ministerských úředníků, kteří ze svých úřadoven „vědí“ nejlépe, co je pro toho či onoho žáka nejlepší (pro všechny to stejné) a jaký plat (pro všechny stejný) je nejspravedlivější pro toho či onoho učitele, ať už svou práci vykonává v dětmi přeplněné městské škole či v podhorské vesničce, v níž dítě školou povinné aby pohledal.

Nový systém financování, který nezohledňuje počet žáků, nýbrž počet odučených hodin, má podle šéfky resortu Valachové přinést spravedlnost. Současný stav, kdy stát přerozděluje na každého žáka stejnou částku, by podle sociálně demokratické političky vedl k zániku venkovských malotřídek…

Její stranický šéf a premiér Bohuslav Sobotka řekl, že novela zkvalitní vzdělávání v Česku a bude bránit vylidňování venkova.

Slova o venkovu jistě mají relevanci, ale argumentace o zvyšování kvality vzdělání nemá logiku a zjevně se jí kamufluje snaha socialistických vládců o zvýšení učitelských platů v části škol.

Jestliže větší počet odučených hodin má zvyšovat kvalitu vzdělávání, pak se naše školství hroutí do totálního Absurdistánu.

Je to totéž, jako kdyby někdo chtěl zvýšit kvalitu přijímaných zákonů tím, že bude poslance odměňovat podle délky a počtu příspěvků v parlamentní diskusi… Výsledek by byl snadno předvídatelný. Poslanci by mluvili sáhodlouze a nespočetněkrát, ale kvalita zákonů by zůstala stejná nebo se zhoršila.

Z logiky věci plyne, že kvalita vzdělávání ve školách by se reálně zvyšovala, kdyby se například děti s pomocí modernějších metod či pomůcek dokázaly naučit látku rychleji než dosud (a mohly jít ze školy dříve domů) a nebo by se jí naučily za stejnou dobu, ale s vyšší mírou porozumění a lepší schopností nabyté vědomosti aplikovat v praxi.

Představa, že se děti budou státem nadekretovanou látku učit ve škole déle nebo že učiva ještě více přibude (aby učitelé mohli odučit více hodin a zasloužili se tak vyšší platy), je tristní.

Už tak jsou dnes děti přetěžovány nejenom tíhou učebnic, které den co den otrocky přenášejí z bodu D do bodu Š a zpět, ale i nadměrnou kvantitou balastního učiva a informací, jež by snad kloudně nevstřebal ani univerzální génius.

Ve školské praxi tak bude čím dál více vítězit nikoliv kvalita vzdělávání (o tu ostatně státnímu školství vůbec nejde, státu jde vždy primárně o učitele jako o zajímavou voličskou skupinu), nýbrž totální nivelizace učitelských platů (učitel malotřídky v zapadlé vísce bude brát stejně, jako učitel v Praze).

Na straně druhé (a také té špatné) stát zavádí podivný princip, který se vymyká běžnému chápání ekonomiky. Vytváří systém, v němž nezáleží na počtu zákazníků, tedy žáků potažmo rodičů, kteří tu kterou školu ze svých daní financují.

Velké školy v městech (které mají enormní počet žáků) by v normálním světě, v němž platí všeobecně uznávané principy, měly více peněz (firma, které prodá své zboží více zákazníkům má vyšší příjmy, než firma, které prodává méně), protože poskytují službu většímu počtu zákazníků, kteří celý školský systém ze svých daní hradí.

Tento formálně logický princip však bude ve školství zrušen a bude nahrazen schématem, které postrádá logiku.

Systém našeho (bohužel) veřejného školství byl dalek optimálnímu stavu i doposud. Jak bylo uvedeno, o kvalitu výuky natož vzdělávání v něm primárně nikdy nešlo. Nový způsob financování podle počtu hodin převrací vše ještě více vzhůru nohama.

Jestliže i dnes bylo obtížné sehnat pro záplavu žáků ve větších městech dostatek kvalitních učitelů, po zavedení ještě nepřirozenějšího mechanismus organizace školství se situace dále zhorší.

Asi nemá smysl podotýkat, že nejlepším „školským“ systémem, který by přinesl kvalitu vzdělávání a celkovou efektivitu fungování, by byl systém, v němž by o nabídce vzdělávacích služeb (a odměňování učitelů) rozhodoval nikoliv stát a jeho anonymní úředník v čele s „ministryní“, nýbrž pouze a jen spotřebitel, tedy žáci či studenti a jejich rodiče.

Školství jako matrix

I státní školství se v Česku čím dál znatelněji mění v matrix fungující výhradně dle ministerských šablon a státem programovaných algoritmů, z něhož se vytrácí původní smysl – tedy vzdělávat děti tak, aby byly co nejlépe připraveny pro uplatnění v reálném životě.

To vše přímo ukázkově dokresluje slavná pamlsková vyhláška, která ve školách fakticky zakázala prodej všeho občerstvení žákům s odkazem na snahu ochránit jejich zdraví.

Ale kdepak zdraví. Kdyby stát opravdu mínil ochránit dětské zdraví, nenutil by žáky chodit každý den za tmy do školy, ve které si mimo jiných příkoří ani nemohou koupit k jídlu to, co běžně konzumují doma.

Kdyby chtěl stát do důsledku a konzistentně chránit  dětské zdraví před nezdravým jídlem, musel by zakázat prodej nezdravých jídel v obchodech. Což je absurdní. V zemi by rázem vypukl hladomor…

Ničivý antibufetový regulatorní úder státu vůči osobám školou povinným je jen logickým vyústěním nově se rodícího totalitního mechanismu, který je postupně, s nálepkou demokracie a pod dohledem bruselského božstva, implantován do společnosti, která se za necelých 28 let ještě ani pořádně nevzpamatovala z předchozí totality.

Obezřetný člověk proto jen s obavou čeká, co dalšího bude zregulováno příště. Příliš toho už totiž nezbývá.