Pokud se podaří prosadit libovolně změnitelné zastropování penzijního věku, které fakticky vládě opět umožňuje hýbat s důchodovým věkem do nekonečna, přibude lidem další nejistota.

Vláda při „řešení“ problému věku odchodu do důchodu přišla s šalamounským řešením. Na jedné straně chce pevně stanovit věk 65 let (návrh musí ještě schválit parlament) jako pevnou hranici pro odchod do důchodu. Současně však má být zakotvena možnost, aby každých 5 let mohla tuto hranici libovolně posunout, tedy směrem nahoru a teoreticky i směrem dolů, což se však jeví jen možnost ryze hypotetická.

„Penzijní stropování“ má začít pro všechny platit v roce 2036, ale pro muže a ženy s méně než jedním dítětem už v roce 2030.

Dnes, natož v budoucnu, si nikdo není a ani nemůže být jistý výší svého „důchodu“, který mu stát vyplácí z průběžně financovaného penzijního systému. Doposud si však alespoň každý občan mohl na den přesně spočíst, kdy bude moci odejít do penze.

Pokud se podaří prosadit ono libovolně změnitelné zastropování (které fakticky vládě opět umožňuje hýbat s důchodovým věkem do nekonečna), přibude lidem další nejistota.

Jisté je ovšem jedno: cílem tohoto „stropovacího“ politického gesta je uklidnit veřejnost a přinést vizi lepší budoucnosti před nadcházející sérií krajských, senátních a sněmovních voleb.

Rozhodovat bude vláda

Navenek se zavedení stropu důchodového věku jeví poměrně dobře, protože dnes taková hranice neexistuje a pro nejmladší ročníky již věk odchodu do penze přesahuje 70 let…

Reálně se však nemění vůbec nic. O věku odchodu do důchodu (tedy věku, od kterého člověk může začít čerpat penzi z průběžného státního systému) bude nadále rozhodovat vláda podle předpokládané délky lidského života, tedy průměrné očekávané doby dožití.

Celá tato hra na fiktivní stropování má ovšem závažné souvislosti. Stát se v oblasti důchodů, které – jako ostatně mnoho dalších aspektů lidského života – převzal do své gesce, dostal do vlastní pasti, jež se čím dál víc prohlubuje.

A většina politiků si u reálných – a ještě k tomu horizont příštích voleb přesahujících – problémů netroufá hledat skutečná a dlouhodobá řešení. Přednost vždy dávají oddalování problému tak, aby nestabilita přetrvávala co možná nejdéle a další vlády ji mohly opět řešit a řešit…

Nejistoty průběžného systému

Průběžný penzijní systém v České republice s sebou již dnes nese řadu nejistot, zejména pokud jde o výši důchodu. Stávajícím penzistům sice vládnoucí politici před volbami posílají tisícikorunové „dárečky“, ale současně důchodcům budoucím vyhrožují prudkým snížením reálné hodnoty jejich penzí.

Takovým hrozbám se ovšem nelze divit. Vždyť průběžný penzijní systém v Česku již 7 let v řadě generuje deficit mezi výběrem pojistného a výdaji na penze na úrovni 30 až 40 miliard korun ročně. Tuto chybějící částku je pochopitelně nutné do systému dosypat z jiných příjmů, než z výběru pojistného.

Už dnes, kdy v Česku máme „jen“ 2,38 milionu starobních důchodců a 5,1 milionu plátců důchodového pojištění, je průběžný systém ve ztrátě.

Na jednoho penzistu vychází 2,14 poplatníků (tedy osob, které reálně odvádějí důchodovou daň, což je přesnější výraz pro povinné důchodové pojištění). Měřeno celkovým počtem práceschopného obyvatelstva vychází tento poměr optimističtěji: na jednoho penzistu dnes vycházejí 3 obyvatelé v ekonomicky produktivním věku.

Podle demografických prognóz však už v roce 2030 budou muset ufinancovat důchod jednoho penzisty jen dva lidé v produktivním věku (z nichž ovšem ne každý bude plátcem důchodového pojištění).

Dluh musí narůstat

Je jasné, že při takovém demografickém vývoji a bez podstatnější změny systému musí dluh na důchodovém účtu narůstat.

Zvyšování důchodového věku je nejlogičtějším řešením z pohledu státu a jeho politického vedení. Stačí pozměnit jedinou číslici a problém pak bude na dalších 5 let jakž takž vyřešen…

Tedy alespoň pokud jde o pouhé finanční udržení systému při současné reálné výši důchodů. Jakékoliv vize či snahy o větší reálný (ale současně ekonomicky podložený) nárůst penzí se totiž z říše politiky přesunuly do sféry pohádek. Stát žije na dluh; jenže důchody se donekonečna na dluh zvyšovat nadají, protože by stát zbankrotoval.

Průměrná starobní penze je dnes 11 400 korun, což je částka, za kterou se dá bez výpomoci dalších sociálních dávek normálně přežít sotva tak při společném životu dvou penzistů…

Žalostné výhledy

Aktuální výše penzí a mizivý výhled na jejich stabilní růst jsou typickými důkazy žalostného reálného stavu ekonomiky.

Ještě na konci 90. let bylo nízkou reálnou výši penzí možné přičítat ničivému působení desítek let komunismu.

Dnes, tedy po 26 letech „blahodárného“ působení demokraticky zvolených vlád je současná úroveň penzí a prohlubující se deficit systému důvodem ke značnému zklamání a pochybnostem.

A vlády při pohledu na ekonomickou situaci a její výhledy nemají sebemenší ambici reálnou hodnotu penzí do budoucna citelněji zvyšovat. Mluví jen o holém udržení, přežití a ufinancování systému. Asi dobře vědí proč.

Při vědomí reálného stavu věcí a znalosti principů fungování demokratického státu vycházejí vlády vždy z jediné premisy. Totiž, že ekonomicky aktivní občané nebudou nikdy v budoucnu bohatnout (tzn. že reálné mzdy ani reálná hodnota odváděného penzijního pojištění nikdy podstatně neporostou), protože jim to expandující stát a jeho rostoucí náklady nedovolí.

Bohatství bude odčerpáno

Dosavadní vývoj a projekce naší politické budoucnosti říkají jasně: veškeré nové bohatství vytvořené trhem bude vždy od firem a ekonomicky produktivních obyvatel odčerpáváno a spotřebováno státem, respektive přerozděleno zájmovým skupinám a to většinou ještě dříve, než ono bohatství vůbec vznikne (neboť stát žije typicky na čím dál větší dluh).

Druhou fatální a univerzálně platnou premisou je neschopnost státu šetřit či dokonce redukovat své výdaje.

To jsou však poměrně zásadní limity pro jakékoliv nadějnější řešení budoucích penzí.

Důchodové možnosti

Jak by se tedy mělo postupovat, aby řešení bylo udržitelné, spravedlivé a efektivní? A hlavně, aby penzijní systém byl schopen dlouhodobě zajišťovat znatelné zvyšování reálné hodnoty vyplácených důchodů?

Shrňme si nejdříve, jaké možnosti jsou dnes na stole.

Vyjděme především z toho, že státní průběžný systém zde byl, je a bude. Úvahy o jeho ukončení jdou mimo politickou realitu a nemá smysl je dále rozvíjet.

Jak bylo popsáno výše, vláda chce situaci primárně řešit zvyšováním věkové hranice pro odchod do penze (a tedy úředně nařízeným snižováním počtu lidí pobírajících starobní důchod).

Je ovšem velkou otázkou, zda všichni lidé budou ochotni či schopni pracovat do 65 či dokonce do 68 let (což je údaj, který je uváděn jako potenciální další věková hranice).

Výše příjmů do vysokého věku

Neméně kardinální je úvaha, zda trh bude ochoten v masivním měřítku držet výši příjmů všem lépe placeným zaměstnancům až do poměrně vysokého věku (65 či dokonce 68 let) či zda raději nedá přednost jejich výměně za mladší.

To by pak vedlo k dalšímu snižování reálné hodnoty vyplácených penzí, protože by se části lidem v předdůchodovém věku snižoval základ, z něhož se odvine výše jejich státního důchodu…

Nereálná řešení

Teoretickým řešením je i postupné snižování reálné hodnoty důchodů. Ale tato varianta má značně negativní politické konsekvence. Penzisté totiž tvoří čím dál silnější voličskou skupinu.

I když tím mnozí vyhrožují, přistoupit k reálnému snižování penzí si politik troufne snad jen v případě totálního ekonomického krachu státu.

Nějakou dobu přetrvávala naděje, že by řešením mohlo být dobrovolné či dokonce povinné spoření ve fondech jako dalších penzijních „pilířích“.

Státem podporovaný druhý pilíř však kvůli nezájmu občanů selhal a byl zrušen. Dobrovolné, státem dotované penzijní připojištění je sice oblíbeným nástrojem, ale fakticky bude vždy pouze jakýmsi kapesným připláceným k důchodu. Státní kasu navíc tyto dotace stojí peníze, které chybějí jinde.

Mnozí uvažují o zvyšování důchodové daně, tedy povinného „důchodové pojištění“. To je však politicky nepopulární, protože vyšší odvod na pojistné se projeví snížením zaměstnancovy výplaty. A toho si každý všimne…

Úbytek místních a imigrace

Podstatné zvýšení porodnosti českých a moravských rodin je pokládáno za utopii. Přirozený úbytek místních na pracovním trhu mají nahradit imigranti, tedy lidé přicházející do Česka ze zahraničí. Jak ale ukazuje naše žhavá současnost, i tento typ „záchrany“ má své limity, včetně těch politických …

Skutečná řešení

Existují však rozhodně mnohá spravedlivější a efektivnější řešení, jak průběžný systém nejenom udržet ve finanční rovnováze, ale i vytvářet naději na podstatné zvyšování reálné úrovně penzí.

Jednou z těch nadějnějších cest ke zvýšení kvality průběžného penzijního systému jsou nepochybně daňové důchodové asignace.

Ekonomicky aktivní občané by měli mít možnost si odepisovat podstatnou část z přímých daní ve formě příspěvku na penzi svým rodičům.

Stát by pak možná na přímých daních vybral méně, ale to samo o sobě by bylo pozitivní. Donutilo by to vlády začít šetřit (nelze vyloučit, že by se snažily výpadek kompenzovat zvýšením daní nepřímých, ale i to má své limity). Reálných možností k úsporám státu je nepřeberné množství.

Důchodové zvyšování porodnosti

Zásadní potenciál důchodových asignací by měl být v oblasti zvyšování porodnosti. Pokud by rodiče věděli, že podstatný vliv na jejich vlastní důchody bude mít počet dobře vychovaných dětí (čím více dětí, tím větší asignační přilepšení k důchodu), mnozí by jistě přehodnotili pohled na to, kolik dětí si mohou dovolit přivést na svět.

Daňové asignace by však současně byly pro rodiče hmatatelnou odměnou za to, že své ratolesti vychovali k pracovitosti a ekonomické aktivitě.

Pasivní potomci nepomohou

Nezaměstnatelní a ekonomicky pasivní potomci by svým rodičům k důchodu nijak nepřilepšili, což by však proti současnosti nebyla změna k horšímu.

Fungování daňových asignací (rodiny by měly více dětí, bylo by více plátců důchodového „pojištění“) by v dlouhodobém horizontu vládě umožnilo udržet důchodovou daň na přijatelné úrovni. Zvýšila by se současně spravedlnost celého systému.

Zvyšování porodnosti je podstatným předpokladem přirozeného řešení finanční krize penzijního systému. Skutečnou pomocí však může být jen tehdy, pokud zvýšená porodnost přivede na trh schopné, efektivně vzdělané a na trhu uplatnitelné jedince.

Velkovýroba nezaměstnaných

Zvyšování porodnosti, jehož výsledkem by byla jen velkovýroba nezaměstnaných a sociálních „dávkařů“, by problém s důchody jen prohloubilo, což je ostatně i problém současnosti.

Samozřejmě, úvaha o daňových asignacích je jen hypotézou. Lidé nejsou roboti a jejich jednání není předvídatelné, natož centrálně „programovatelné“.

Pro mnoho rodin (existující trh s byty v Česku s většími rodinami absolutně nepočítá; lidé však většinou nechtějí žít jako sardinky) jsou dnes 2 děti reálným ekonomickým stropem.

Rušení dávek

Další cestou je postupné rušení sociálních dávek a využití ušetřených prostředků k podpoře udržitelnosti penzijního systému i ke zvyšování důchodů.

Lidé, jimž zdravotní stav dovoluje ekonomickou aktivitu, by neměli být státem podporováni v tom, že nepracují. Tento přístup státu je demotivující a destruktivní.

Existuje však další velký, i kdy navenek skrytý potenciál, jehož využití by penzijnímu systému znatelně pomohlo.

Expanze státu kontra důchody

Vážným problémem průběžného penzijního systému je nepřetržitá personální expanze státu: neustále přibývá státních úředníků a dalších zaměstnanců placených z veřejných zdrojů, tedy z kapes daňových poplatníků.

To zcela logicky plodí deficity (samotný stát ani jeho úředníci žádné bohatství nevytvářejí) a lavinu dalších negativ.

Konstatujme rovnou, že následující úvaha o státních zaměstnancích se netýká zdravotníků, hasičů, policistů či podobných profesí, které veřejnosti poskytují reálné (tedy reálně žádané) služby a nemají nic společného s regulacemi a úředními činnostmi. A netýká se samozřejmě ani státních pracovníků, kteří se starají o administraci důchodového systému…

Počet státních zaměstnanců vystoupal až k úrovni 430 tisíc osob. Příliv nových zaměstnanců státu a současné zvyšování jejich mezd vyhnalo náklady na platy ve státní správě až ke 150 miliardám korun.

Srovnejme tuto částku s ročním deficitem penzijního systému ve výši 40 miliard korun …

Z celkového počtu plátců důchodového pojištění (5,1 milionu osob) tvoří pracovníci státní správy (430 tisíc lidí) více než 8 %.

Zmenšení agendy

Pokud by stát znatelně zmenšil úřední a regulatorní agendu a pokud by v řádu nejméně desítek tisíc osob zredukoval počet svých zaměstnanců (většina z nich by jistě našla uplatnění v tržním sektoru a nadále by tak platila reálné důchodové pojištění), mohl by státní rozpočet na výdajích ušetřit desítky miliard korun ročně.

Následně by stát mohl tržnímu sektoru snížit daně (tím by povzbudil ekonomiku a růst platů) a zprostředkovaně tím i získat více prostředků na důchodové pojištění.

Takové řešení by však vyžadovalo odvahu politiků, kteří by museli začít více myslet na budoucnost, než na nejbližší volby. Muselo by tedy dojít k zásadní reformě nejenom penzijního, ale i demokratického systému, což je z dnešního pohledu jen čirá utopie.

Záchrana v podnikání

Obecněji se dá pak říci, že cestou k záchraně penzijního systému je i podpora podnikání, přesněji řečeno, ukončení boje státu proti živnostníkům a menším podnikatelům či firmám.

Lidé, kteří budují své živnosti, potažmo firmy a budou je provozovat až do svého důchodového věku, nebudou tolik závislí na státní penzi.

Jenže velkého a stále rostoucího počtu úspěšných podnikatelů lze dosáhnout jen tehdy, pokud budou podmínky pro podnikání příznivé a stát lidem ekonomicky aktivním nebude házet čím dál víc klacků pod nohy.

Nepodložená víra

Tohle však není cesta, kterou by vlády preferovaly. Naopak, stát a jeho vláda vždy potřebuje co největší množství lidí finančně závislých na centrální moci. Prohlubování závislosti co největšího počtu občanů – voličů na blahosklonnosti vládní moci je cosi jako politické perpetuum mobile.

Možná i proto státní (tedy politiky řízený) průběžný penzijní systém je a vždy bude jen horkým bramborem, který si vlády předávají jako štafetový kolík. Jedinou budoucností penzijního systému tak zůstává nejistota a ničím nepodložená víra v rozumné reformy.