(Ilustrační foto)

Uplynul rok a půl, kdy Česká národní banka (ČNB) vydala své zdánlivě nenápadné stanovisko k problematice účelně vynaložených nákladů, které věřitelům vznikají v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení. Myšlenka regulátora byla čistě „prospotřebitelská“, omezující možnost uplatňování neúměrně vysokých poplatků v případech, kdy spotřebitel hodlá z jakéhokoli důvodu vyrovnat svůj závazek vůči věřiteli předčasně.

Banky se ale kvůli tomu už nyní podle odborníků obávají snížení příjmů a nárůstu dalších nákladů na investování. Hojit se tak mohou na úrocích, což může negativně ovlivnit celý hypoteční trh. Je tedy skutečnost opravdu tak optimistická, nebo je na straně spotřebitele prostor pro obavy?

ČNB touto cestou významně omezila množství uplatnitelných nákladů, které si mohou v praxi banky účtovat v případě předčasného splacení hypotéky, a to prakticky jen na náklady administrativní, zahrnující cenu papíru atp. Takovýto postoj na první dojem předznamenává samá pozitiva.

Vždyť spotřebitelé, kteří si od banky půjčí peníze, budou mít výrazně větší volnost v rozhodování, když nebudou muset platit při předčasném splacením hypotéky vysoké poplatky. Naopak banky v pozici „vykořisťovatelů“ ztratí další způsob, pomocí kterého mohou od svých klientů brát peníze.

Popsané opatření je však třeba vnímat v daleko širším kontextu a uvědomit si, že posouzení jeho důsledků je mnohem komplikovanější.

Náklady, které dle původního výkladu zákona byly banky oprávněné uplatňovat, musely představovat tzv. náklady účelně vynaložené a spravedlivé. Nikdy se proto nejednalo o formu sankce.

Tyto spravedlivě vynakládané částky však nově banky budou muset nést samy, aniž by měly možnost spotřebitelské chování předvídat.

Jediný logický důsledek, který lze očekávat, je samozřejmě tendence jednotlivých bank nahrazovat tyto dodatečné náklady jiným způsobem, tedy pravděpodobně zvýšením cen jiných služeb využívaných klienty, či zdražením hypoték a obecně zpřísněním hypotéčních podmínek.

Další a nikoli zanedbatelná obava vyvstává ohledně dlouhodobých fixací úrokových sazeb. Jakkoli se dlouhodobé fixace jeví pro spotřebitele výhodně, stanou se pro banky do budoucna rizikovými.

Spotřebitelé tak ztratí jistotu ohledně budoucího plánování svých výdajů. Hrozba celkové destabilizace trhu se pak nabízí jako sice krajní, nikoli však nemožný důsledek uplatňování diskutovaného výkladového stanoviska ČNB v praxi.

Přitom již v současnosti je pro obyčejného člověka s průměrnými příjmy velmi složité podmínky pro získání hypotéky splnit. Jaký je tedy důvod postupu ČNB, kdy neúnosnost aktuálního nepříznivého stavu ještě prohlubuje?

Namísto hledání odpovědí zde apeluji na nutnost zkoumat problematiku skutečně do hloubky a neomezovat se pouze na zdánlivě dobře míněné kroky regulátora trhu. Předtím, než důsledky uvedeného stanoviska ČNB trh skutečně zasáhnou, je třeba tuto otázku otevřít, neboť zcela nepochopitelně uniká politické pozornosti. (pel)