Cílem školských plánovačů, k jehož absolutnímu naplnění měl sloužit kariérní „kastovnický“ řád, bylo definitivně podřídit armádu učitelských profesí jednotnému velení.

České školství je alespoň na nějakou dobu uchráněno před zavedením učitelského kastovního systému, který chtělo ministerstvo školství protlačit v podobě „kariérního řádu“. Systém tak byl prozatím uchráněn od dalšího pokračování byrokratizace, etatizace a centralizace úplně všeho, co ještě v centrálně plánovaném školství v ČR socializovat lze.
Poslanecká sněmovna totiž zamítla senátem vrácenou verzi novely o pedagogických pracovnících, jež kariérní řád učitelů zaváděla. Kariérní řád předpokládal, že budou učitelé zařazeni do tří stupňů:
I. začínající
II. samostatný
III. vynikající.

Podle toho, do které „kasty“ učitel aktuálně patří, měli být i odměňováni. Každý začínající učitel by tak musel nejdříve absolvovat dvouleté adaptační období. Pokud by chtěl postoupit do vyšší učitelské kasty, musel by ve škole úspěšně projít atestačním řízením.

Komisní přezkumy, o všem rozhodující tabulky, mustry, glajchšaltováni učitelů,… Jak typické pro státní řízení a státní školsko-úřední plánovače, kteří se domnívají, že na světě existují jen 3 typy učitelů… Kteří nechápou, že každý člověk je jiný. Tedy, že každý učitel je jiný a že dokonce i každé dítě je jiné…

S notnou ironií se dá říci, že kastovní řád měl prizmatem státních plánovačů svoji logiku. Stát pro potřeby školství chápe všechny děti jako jednolitou masu, která se liší jen věkem (a proto dětí chodí do různých tříd). Všichni žáci stejní, logicky tedy i všichni učitelé stejní. Proč tedy pro jednoduchost řízení plánovitého hospodaření nezavést 3 platové kasty?

Socialističtí vládci nechápou a nikdy nepochopí, že každý člověk i každé dítě jsou jiní a mají různé potřeby, jiné schopnosti, atd.

Státem řízené kastovnictví 

Třebaže prozatím neúspěšný, ozřejmil tento pokus o byrokratické, státem řízené rozkastování učitelů skutečné plány a snahy centrálních školských plánovačů. Jejich cílem bylo ještě více školství zbyrokratizovat a zesložitit, ještě více jej zetatizovat a ještě detailněji celou mašinerii ovládat a řídit z jednoho centra, které rozhoduje úplně o všem, včetně toho, kdo patří do té či oné kasty a kolik ta která kasta může v daný okamžik pobírat peněz.

Dlouhodobou strategií ministerských úředníků a jimi ovládaných politiků je zformovat školství do podoby, jež by si nikterak nezadala s centrálně a do nejposlednějšího detailu plánovanou socialistickou ekonomikou, kterou po dobu více než 40 let „úspěšně“ (tedy až k absolutnímu krachu) vynucovala vládnoucí kasta komunistické vrchnosti.

Což je podivuhodný paradox: téměř každý (s výjimkou komunistických) politiků dnes již chápe, že nelze (úspěšně) centrálně řídit a plánovat do nejposlednějšího detailu celou ekonomiku (tedy podniky), ale současně většina politiků nadále věří tomu, že centrálně řídit a plánovat lze školství (jež vládci chápou jako nástroj sloužící k vzdělávání).

Ano, školství (chápané jako monstrózní státní úřad, který si den co den do svých úředních budov povinně předvolává žáky a studenty) nepochybně centrálně plánovat a řídit lze. Totéž však neplatí o vzdělávání. To centrálně řídit nelze. A pokud se o to někdo pokouší, tak výsledkem nikdy nebude skutečné a tedy kvalitní vzdělání, ale vždy pouze a jen formální splnění zákonné povinnosti spočívající v povinné docházce do úřadu s názvem „škola“.

Školství kontra vzdělávání

Jenže školství jako povinné chození do státních či státem centrálně plánovaných škol skutečně není totéž, co vzdělávání.
Jak si kdo vůbec může myslet, že by centrální řízení a odměňování učitelů mohlo vést k pozitivním výsledkům? Copak nestačila již zmiňovaná historická zkušenost s centrálním plánováním celé ekonomiky? Jak si někdo může myslet, že centrální plánovač z ministerstva zná a umí finančně ocenit kvality toho kterého učitele, jehož nikdy neviděl ani neslyšel? Jak si kdo může myslet, že vytvořením 3 učitelských kast lze nastolit „spravedlivé“ odměňování?

Kastovnický učitelský systém vychází z myšlenky, že všichni učitelé jsou stejně kvalitní, mají stejný talent, stejnou píli, stejnou invenci a identickou snahu se obětovat ve prospěch žáka či studenta. Pokud by tomu tak bylo, pak by všichni učitelé měli být odměňování do posledního haléře stejně.

V reálu tomu tak není a nikdy nebude. Učitelé jsou z podstaty různí a proto všechny učitele nelze naroubovat do 3 odměňovacích kast, jež kdosi kdesi nadefinoval.  Ohodnotit kvalitu učitele může jen spotřebitel (žák, student a jeho rodiče), nikoliv státní školská plánovací komise.

Ale záleží vůbec státním plánovačům na kvalitě školství, jehož výsledkem by snad mohlo či mělo být skutečné vzdělávání? Záleží jim na dětech kvalitě vzdělání dětí a mládeže? Dá se s jistotou říci, že nikoliv.

Řád a jednotné velení

Cílem školských plánovačů, k jehož absolutnímu naplnění měl sloužit kariérní „kastovnický“ řád (jak typické a výstižné slovo: ano, stát chce, aby všude panoval dokonalý řád, jehož pravidla budou určovat státní úředníci), bylo definitivně podřídit armádu učitelských profesí jednotnému velení tak, aby ony 3 učitelské kasty byly plně závislé na libovůli centrální autority, která do školství přerozděluje prostředky.

A přitom držet děti a mládež zkrátka: primárně jim do hlavy vštěpovat základní povinnost vůči státu (povinná školní docházka je zcela zjevný totalitní prvek, který však politické elity vydávají za velkolepé dobro) a mít mladou generaci pod ideovou kontrolou tak, aby nerebelovala a aby přijímala veškeré nepřirozenosti systému jako neměnnou danost, o níž rozhodla vyšší moc.

Všimněme si, že předmětem diskusí ani sporů není to, zda je škola pro děti vhodná, zda jim pomáhá v rozvoji, zda se dětem dostává potřebného, efektivního a do budoucna užitečného vzdělávání, nedej bože, zda jsou děti a jejich rodiče se školou a školstvím spokojeny (na toto donebevolající kacířství si nikdo netroufá ani pomyslet).

Řeší se platy učitelů. Řeší se jednotné státní maturity (což je opět věc státu a na státní kasu napojeného byznysu, nikoliv vzdělávacího procesu).

Cesta k přirozenosti

Cesta k přirozenosti a normálnosti by přitom byla velmi jednoduchá. Stačilo by ponechat školám autonomii (tzn. nerozhodovat o školách, natož o odměňování učitelů z centra) a nechat na rodičích a žácích, aby si vzdělávací proces řídili ve prospěch svých vlastních potřeb (tedy ve prospěch potřeb žáků, studentů a jejich rodičů, nikoliv ve prospěch politiků a státních úředníků).

Nechť v první fázi stát rodičům dětí školou povinných rozdá vzdělávací vouchery (v celkové hodnotě prostředků, které přerozděluje do neprůhledného systému školství; vždyť rozpočet MŠMT na letošní rok činí 156 miliard Kč, což je vesmírná suma, i když jsou v ní zahrnuty i výdaje na sport a pod). a nechť si rodiče sami rozhodnou, jak s vouchery naloží, jakým způsobem, do které školy či typu výuky (samozřejmě, výhradně ve prospěch vzdělávání) je investují…

Kdyby ještě k tomu stát poskytl slevu na daních pro všechny rodiče, jejichž děti se řádně vzdělávají, pak by byl problém školství, včetně nesmyslného a otravného sporu o adekvátní výši odměňování učitelů, smeten navěky ze stolu.