Vícekrát trestně stíhaný britský občan Adrien Russell, který přestoupil k islámu a změnil si jméno na Khalid Masood, v centru Londýne poblíž Parlamentu zabil čtyři lidi a na pět desítek jich zranil.

Nejnovější teroristický útok osamělého vlka před parlamentem v Londýně prokázal to, co mnoho lidí chápe již dlouhou dobu. Totiž, že stát neumí občany účinně chránit před terorismem a to dokonce ani v případě, kdy na občany útočí nikoliv vycvičené a po zuby ozbrojené komando, ale jen „teroristický amatér“, který se nezmůže ani na střelnou zbraň.

A právě tento případ naprosto učebnicově ukazuje na fatální chybu vlád, které odzbrojili své občany. V případě Londýna zašla veřejná moc tak daleko, že nechává producírovat po ulicích neozbrojené policisty, kteří jsou zcela bezbranní i vůči postaršímu chlápkovi s nožem…

Jistě, Británie a Londýn jsou specifický případ. Tradice neozbrojených policistů se v ostrovním království vytvářela v dobách, kdy islámská armáda nevedla nekompromisní teroristickou válku vůči západnímu světu.

Je nepochopitelné, proč ani po tolika letech latentní hrozby islámského terorismus nedošlo k přehodnocení oné lehkovážné a krutě nezodpovědné tradice.

Zodpovědný daňový poplatník by měl takovou veřejnou moc hnát k zodpovědnosti. Poskytovat občanům draze placenou „veřejnou službu“ v oblasti zajišťování bezpečnosti ve formě neozbrojených policistů je výsměch a pohrdlivé plýtvání prostředky daňových poplatníků.

Nebýt tragických důsledků (za bílého dne k smrti ubodaný policista + další oběti z řad civilistů), byla by tato bizarní pseudoslužba (kdy bezpečnost občanů vůči teroristům zajišťují neozbrojení policisté) k smíchu. Ale není.

Pláč a vztek

Vzhledem ke zcela zbytečně zmarněným životům policisty a náhodných chodců je celá událost k pláči a k vzteku.
K vzteku vůči konkrétnímu pachateli a jemu podobným, kteří už jistě, povzbuzeni „Londýnem“ (celosvětová publicita této „úspěšné“ akce byla obdivuhodná) chystají podobná zvěrstva.

K pláči vzhledem k nemohoucnosti státu a (ne)zodpovědných bezpečnostních orgánů.

Situace, kdy neozbrojený policista je před zraky veřejnosti zcela potupně na ulici vražděn amatérem, který se zmohl sotva na nůž (či dokonce 2 nože), je děsivá a šokující.

Totálně devalvuje poslední zbytky důvěry ve schopnost evropských států vykonat pro své občany (potažmo nevinné turisty) cokoliv efektivního, co by pomohlo zvýšit jejich bezpečnost.

Bohorovné státy

Evropské státy odmítají svá selhání v oblasti zajišťování bezpečnosti připustit a vůči evidentním hrozbám a způsobům jejich provedení se chovají zcela bohorovně.

Je přece již nějakou dobu zjevné, že jedním z nejčastějších nástrojů, respektive vražedných prostředí teroristů jsou veřejné (tedy státem provozované) silnice a chodníky. Ty od sebe nejsou odděleny. Využít automobil jedoucí po státní silnici k masakru chodců ležérně si vykračujících po státním chodníku je pro teroristu jednodušší než facka.

Zodpovědný (tedy jedině soukromý) provozovatel silnic a chodníků by se jistě snažil těmto rizikům zabránit (ostatně, vyjet ze silnice do lidí na chodník se občas nechtěně přihodí i našincům). Mezi chodce a vozidla by rychle a systematicky začal budovat pevná zábradlí či jiné zábrany.

Veřejní vlastníci v tomto neučinili vůbec nic. Na životech občanů jim fakticky asi příliš nezáleží. Říkají si: daňových poplatníků, kteří nás uživí ve funkcích, zůstane dostatek, i když pár občanů občas na chodníku přejede terorista v tiráku…

Trestuhodná nedbalost

Neoddělené veřejné chodníky od veřejných silnic jsou trestuhodnou bezpečnostní nedbalostí veřejné moci, která si den co den zcela falešně hraje na jediného možného poskytovatele veškerých služeb obyvatelům. Ve výsledku si za tyto neslužby nechává královsky platit a to bohužel včetně platby ve formě lidských životů.

Namísto účinné ochrany občanů před zcela banálními hrozbami plýtvá stát penězi poplatníků na sociální úplatky a nesmyslné dotace všeho druhu.

Řešení současné nepříliš radostné vnitrostátní bezpečnostní situace jsou přitom poměrně jasná a poměrně snadno proveditelná.

Banální akce

Jedním z pilířů je banální akce v podobě oddělení chodníků od silnic tak, aby se minimalizovala tato dnes již standardní teroristická zbraň a lidé se nemuseli bát vycházet z domů na chodníky poblíž silnic. Neobstojí argumenty o investiční náročnosti takových opatření.

Státy přerozdělují čím dál enormnější sumy veřejných prostředků. Bezpečnost občanů by přece měla být prioritou číslo 1. Státu lze poskytnout přímo triviální radu: méně reguluj (nebudeš potřebovat tolik úředníků), zbude ti více peněz na zajištění bezpečnosti občanů, na kterých ti přece tak (alespoň před volbami) záleží…

Ozbrojení policisté

Základním pilířem jsou samozřejmě dobře ozbrojení a dobře vycvičení policisté, kteří nesedí v kancelářích a neúřadují, ale kteří jsou fyzicky přítomni na místech, kde pro teroristy dává smysl útočit na nevinné občany.

Neexistuji žádné výmluvy na nedostatek prostředků. Peněz i policistů by bylo nadbytek, kdyby stát fungoval efektivně.

Politikům lze v dobré víře (ale jistě zcela marně) doporučit: přestaňte v rámci malých domů přelévat peníze obyvatelstva spřáteleným firmám a na nesmyslné účely; přestaňte nafukovat stát a zvyšovat počty zcela neproduktivních úředníků; přestaňte uplácet občany, kteří nechtějí pracovat.

Zbude vám tolik peněz, že za ně policie (při dobrém manažerském řízení) dokáže při skutečné ochraně občanů zázraky.

Ozbrojení občané

Fundamentem všech opatření jsou ovšem ozbrojení občané. Kdyby onen britský terorista, kterému k jeho makabróznímu činu stačily dva nože, věděl, že po ulicích chodí ozbrojení občané (i policisté), možná by ho i přešla chuť vraždit.

Situace je ovšem v tomto ohledu absolutně tristní. Po ulicích se den co den promenádují masy bezbranných obětí, které stát odzbrojil a udělal z nich snadné cíle i pro tak relativně málo nebezpečné teroristy, kteří se rozhodli útočit „pouhým“ nožem.

Jistě, nárok na nošení zbraně by měli mít jen občané zcela bezúhonní a psychologicky důkladně otestovaní.

Jistě, svoboda nosit na ulicích zbraň musí jít ruku v ruce s přísnou a nekompromisní zodpovědností, která v maximální míře zabrání zneužití zbraně k čemukoliv jinému, než je vlastní sebeobrana před agresorem.

Právo nosit zbraň a zvyšovat svoji šanci na přežití při potenciálním útoku se pro bezúhonného občana stane benefitem, stane se odměnou za jeho bezúhonnost.

Není šance

Bohužel tyto jasně logické a nepochybně i účinné nástroje zvyšování bezpečnosti zatím nemají šanci uspět vůči „nástrojům“, které zvažuje bruselská unijní vláda.

Ta totiž nabízí přímo smrtící kombinaci. Na jedné straně chce z bezpečnosti učinit jednu ze svých priorit. Jinými slovy, chce toto slovo omílat na nekonečných sériích summitů a schůzek tak, aby v občanech alespoň fiktivně posílila virtuální pocit bezpečnosti.

V oblasti deklaratorní se „bezpečnost“ na evropské úrovni a vrcholných evropských summitech skloňuje a zbůhdarma bude skloňovat ve všech pádech. V praxi však, zcela v rozporu s logikou zájmu svých občanů, chce Brusel občany odzbrojit až do naha.

Tento proces byl již započat a má dále pokračovat. Bruselští si zřejmě uvědomili, že nespokojenost občanů s jejich čím dál unifikovanější vládou klesá a bude klesat.

Bez ohledu na terorismus (který se vládců netýká, ti mají profesionální ochranku placenou z kapes poplatníků) se pro politiky stávají mnohem větším nebezpečím slušní (ale nespokojení) občané, než teroristé a zločinci.