Centrum pro sociální bydlení aneb centrálně řízený monstrózní státní byťák: Nakupování bytů a výstavba nových domů pro "sociálně potřebné" vytváří podhoubí pro přidělování veřejných zakázek, potažmo neprůhledné a neefektivní nakládání s veřejnými prostředky.

Socialismus se k nám od Listopadu vrátil či vrací v mnoha podobách. Není divu, že se stát o kompletní návrat centrálně řízeného života pokouší i v oblasti bydlení. Ministerstvo pro udržování chudoby (MPSV řízené paní Marksovou) připravilo zákon o sociálním bydlení, jehož cílem je zajistit masivní přidělování bytů sociálně slabším spoluobčanům.

Nádavkem k tomu mají poplatníci dostat „dárek“ v podobě nového, mohutného státního úřadu, který bude masivně utrácet peníze jednak za samotnou svoji existenci a jednak za předražené nákupy a výstavbu nových bytů pro chudé.

Vzhledem k tomu, že stát ani obce už dnes ve významnější míře nedisponují bytovým fondem, z něhož by mohly rozdávat na počkání, zákon o sociálním bydlení předpokládá, že stát případně obce si pro rozdávání svým nezámožným „klientům“ budou nejenom pronajímat či kupovat již existující byty, ale začnou si stavět byty zcela nové.

Stát (respektive jeho nově vytvořený úřad) a obce se tak mají stát veřejnými realitními agenturami a developery v jedné „osobě“…

Centrální bytový moloch

A to vše má organizovat, řídit a (z cizího) platit nově vytvořený státní moloch s názvem Centrum pro sociální bydlení.
Snad každému soudnému člověku, který jen po očku sleduje dění v této zemi, musí být jasné, jaké jsou motivace a hlavně, jaké budou důsledky těchto socialistických snah o návrat centrálně plánovaného bydlení.

Především, stát bude masivním vytvářením nového veřejného bytového fondu (ať už získaného pronájmem, odkupováním developerských projektů či zcela novou vlastní výstavbou) produkovat velkou skupinu sociálně závislých občanů, u kterých jednak zafixuje jejich chudobu (kdo a proč by se snažil zlepšovat svoji sociální situaci, když může relativně luxusně bydlet zadarmo ve státním?) a jednak z nich udělá potenciálně nové socialistické voliče.

Tato sociálně – a nově i bytově – na státu závislá skupina obyvatel, žijící primárně ze sociálních milodarů přidělovaných vládou či zprostředkovaně obcemi, by měla posílit voličskou základnu, v jejímž bytostném zájmu je volit tu stranu, která jim zajišťuje živobytí a ještě k tomu poskytuje (za peníze druhých) nákladově výhodnou střechu nad hlavou.

Systémový sociální úplatek

Sociální bydlení se tak má stát jedním z pilířů základního, systémově poskytovaného sociálního úplatku, kterým se část politiků snaží kupovat si přízeň voličů.

Současně by k tomu chtěl stát vytvořit nový bytový monstrúřad, s pobočkou v každém městečku, který zaměstná kvanta nových úředníků. I z nich se pochopitelně budou rekrutovat potenciálně loajální noví voliči socialistických politických stran. Tedy těch stran, které tak rády rozhazují z peněz druhých, když tomuto „překrádacímu“ procesu vznešeně říkají sociální spravedlnost.

Nakupování bytů a výstavba nových bytových domů pro „sociálně potřebné“ – toť přímo fantastické podhoubí pro přidělování zakázek, potažmo neprůhledné a neefektivní nakládání s veřejnými prostředky.

I tento faktor má co do činění s volbami a tedy účelovými zájmy iniciátorů zákona o sociálním bydlení. Mezi spokojenými prodejci předražených bytů do lůna státu, respektive Centra pro sociální bydlení se jistě najdou tací, kteří neodmítnou žádost o dar té politické straně, která báječnou podnikatelskou příležitost vymyslela…

Snaha o společenský zvrat

Pokud by se zákon v jeho navrhované podobě podařilo prosadit, vznikl by absurdní stav.

Ti nejméně schopní a nejméně zámožní budou z moci úřední a z milosti „státního byťáku“ bezpracně, bezstarostně, levně a pohodlně bydlet, zatímco ti schopní a tvrdě pracující se budou dále do úmoru dřít, aby si buď našetřili na vlastní bydlení, či zvládli zaplatit hypotéku a nebo v potu tváře dokázali ufinancovat drahý nájem či provoz domu či bytu, který si za poctivě vydělané prostředky sami pořídili.

Jistě, současná situace, kdy stát (tedy daňoví poplatníci) formou doplatku na bydlení živí „byznys s chudobou“ a tedy majitele předražených ubytoven, je neúnosná a zrůdná. Za tuto situaci by měl někdo nést nejenom politickou, ale i trestní zodpovědnost.

Řešením však jistě není to, co se ministerstvo na velkovýrobu sociální závislosti snaží protlačit novým zákonem.
Navrhované řešení, kdy stát a jeho nový úřad mají převzít téměř totální pravomoc nad bydlením v zemi a ze sociálně slabých udělat privilegovanou skupinu, je snahou o totální společenský zvrat.

Ďábelský plán vzhůru nohama

Je to ďábelský plán, který obrací svět vzhůru nohama. Ze světa přirozeného, kde lidé žijí a bydlí úměrně svým možnostem, chce vytvářet svět zcela zvrácený, v němž z politického nebe prší bydlení zdarma pro ty nejméně zodpovědné a nejméně pracovité (odhlédněme od situace osob reálně hendikepovaných).

Zákon se snaží mávnutím politického proutku udělat z černé bílou a z chudáků zámožné občany (prakticky zdarma zajištěné bydlení, potenciálně ve zcela novém bytě – to je sen a současně znak bohatství).

Lidé musí bydlet úměrně svým schopnostem a finančním možnostem. Ostatně, ani nadprůměrně vydělávající manažer si neosobuje nárok na to, aby měl státem zajištěno bydlení v luxusním domě na pražské Ořechovce.

Pokud je někdo chudý, musí tomu své bydlení uzpůsobit – vzít za vděk menším bytem tam, kde ceny či nájmy jsou nejnižší.
Je vinou státu, že tak dlouho deformoval (ne)trh s bydlení, až se mu „podařilo“ vyrobit permanentní nerovnováhu, která dnes kulminuje katastrofickým nedostatkem (a finanční nedostupností) bytů v místech, v nichž je největší poptávka po bydlení, tedy například v největších městech ČR.

Jiná cesta však není: každý má bydlet tam a tak, jak mu dovolí jeho možnosti.

Obrácený princip, který se snaží prosadit sociální demokracie (chudí a nepracující bydlí, zatímco tvrdě pracující na své bydlení půl života šetří), je tuplovaným sociálním inženýrstvím a zvrhlostí, která do života a (ne)fungování společnosti zakotvuje zvrácené principy a totální rozvrat základních hodnot, na kterých doposud stojí společnost.