Iniciativa Milion chvilek pro demokracii se naštěstí nestane politickou stranou, i když ji k tomu tlačil (nejenom) Andrej Babiš. „Milionáři“ tím učinili to nejlepší možné rozhodnutí. Jen jako nadstranická občanská iniciativa mohou být vládní babišovské moci vážným soupeřem. Pokud by se „Milion“ snažil přeměnit na politickou stranu, namazal by si jej Babiš na (dokonale zdravý toastový) chleba.

„Myšlenka“, že občané mohou v demokracii legitimně působit jen v rámci oficiální politické strany či hnutí je nejenom zcestná, ale je také nedemokratická.

Spontánní občanské vzedmutí pod značkou Milionu chvilek pro demokracii leží v žaludku kdekomu, nejenom potrefenému premiérovi Babišovi. „Demokratické milionáře“ zesměšnil i prezident Zeman a systematicky je dehonestují Václav Klaus starší a jeho institut. Jiří Weigl dokonce v nepolitické, nestranické občanské aktivitě spolku „Milion“ vidí hrozbu pro budoucnost této země…

Ústřední „protimilionářskou“ výhradou je – paradoxně – fakt, že se tato iniciativa snaží svůj občanský vzdor a nespokojenost s vládou prosazovat neformálně a neregulovaně (tj. svobodně), tedy občansky, aniž by se složitě organizovala do úředního formátu politické strany. Babiš výslovně vyzval „Milionáře“ k založení politické strany, se kterou by si to pak rozdali v příštích parlamentních volbách.

Odsouzena k bolesti

Přitom, lidé jako Babiš dobře vědí (a proto k tomu „Milionáře“ vyzývají), že politická strana, která nemá svého jasného „majitele“ (tedy opak stran typu ANO či VV) či silného (až božského) vůdce, je většinou odsouzena k porodním bolestem, sporům o program a hádkám o funkce, jež stranu handicapují a rozbíjejí. Milion chvilek by prostě nemohlo založit stranu tak, jako si ji sobě na míru zainvestoval, sestrojil a velkorysým marketingem protlačil do Parlamentu Andrej Babiš.

Korunu oportunismu a přebarvování bílé na černou nasadil prezident Zeman. Ten ve své nejnovější reakci dovodil, že účastníci demonstrací proti premiérovi Andreji Babišovi protestují proti svobodným volbám, respektive proti výsledku svobodných voleb… Touto reakcí se vlastně snaží naznačit, že občanské protesty jsou protidemokratické a tedy protiústavní.

To je zatím absolutní vrchol verbálních manipulací s pravdou. Z takto hystericky přemrštěných protiúderů lze dovozovat, že se jejich autoři zalekli vlastního obyvatelstva. Možná se podvědomě začínají bát o své funkce a prebendy. Přece jen, čtvrt milionu naštvaných a k obraně sešikovaných občanů nejde přehlédnout, ani dát jen tak rozehnat policií.

Všechny babišovsko-klausovsko-zemanovské výhrady vůči nestranické občanské iniciativě jsou fundamentálně i prakticky pochybné. Je jasné, že miliardář Andrej Babiš a jeho královsky placení „zaměstnanci“ v ANO by s „Milionáři“ chtěli bojovat na svém (stranicky-politickém) písečku a svými zbraněmi (drahým profesionálním politickým marketingem, miliardovými sociálními úplatky voličům z veřejných zdrojů, apod.).

Jenže tato politická válka se zatím (v rukavičkách) vede na úplně jiném hřišti, na kterém je Babiš a jeho polostraníci-polozaměstnanci v nevýhodě a v defenzívě.

Sebedestruktivní partaj 

„Nutit“ nespokojenou občanskou iniciativu k sebedestruktivnímu pokusu o vytvoření politické strany tedy z pohledu Andreje Babiše, mistra politického oportunismu, dává logiku. Obecně vzato je však idea „povinného“ svázání občanské iniciativy či občanského vzdoru do okovů politické strany neférová, nedemokratická a zavání totalitními praktikami.

Především, každý člověk má (to naštěstí zatím nikdo, ani Babiš nezpochybňuje) ústavou (respektive Listinou základních práv a svobod) dané právo projevovat veřejně svůj názor, myšleno názor kritický vůči vládě a jejím představitelům. Pokud by tomu tak nebylo, pak by šlo o návrat před Listopad 89. Listina neříká nic o tom, že by se občané pro vyjevení svých názorů či nespokojenosti museli povinně shlukovat, formovat či organizovat do oficiálních, státem (toho času pod politickou patronací Babiše a Hamáčka) tvrdě regulovaných politických stran či hnutí.

Formálně vzato jsou tedy Babišovy výzvy k zakládání politické strany či Weiglovy katastrofické prognózy o blížící se zkáze republiky pod vlivem působení nestranické občanské iniciativy zcela irelevantní a mimoběžné.

Z této logiky (chceš-li něco změnit, chceš-li se bránit politice vlády, založ si vlastní stranu!) by totiž plynulo, že by si každý nespokojený či kriticky a protivládně naladěný občan či skupina občanů museli zakládat strany, což by vedlo k totální přeměně státu na jednu politickou megapartaj, složenou z 8 milionů pidistraniček…

Strany jsou pro multimilionáře

Ano, to by se stávajícím stranám, dobře živeným z veřejných zdrojů, líbilo. Dnešní parlamentní partaje by v poklidu vládly, zatímco nespočet nových straniček by se sysifovsky – bez zdrojů a bez času na cokoliv – marně snažil etablovat v úředně konformní a tvrdě kontrolované subjekty, odsouzené svou kapacitní a finanční slabostí předem k nezdarům.

Založit úspěšnou stranu totiž není jen tak. Ze subjektů, které prozatím nejsou závislé na státních dotací stranám, to může úspěšně zvládnout zřejmě jen multimilionář, který na to má dobře placené lidi. Jenže, ne každý je miliardář, ne každý čerpá miliardy korun dotací ročně. A bez dostatečných finančních zdrojů je snaha dělat velkou politiku fakticky nesmyslná.

Principiálně: kdyby všichni nespokojenci šli dělat politiku (ať už do stávajících stran nebo v nově zakládaných vlastních), kdo by pak pracoval a platil daně? Z čeho by vláda, poslanci a statisíce státních zaměstnanců žili, kdyby všichni ekonomicky aktivní občané namísto produktivní práce na trhu trávili čas zakládáním a organizováním politických stran?

Politiku nelze dělat jen jako hobby o večerech, po návratu z „civilního“ zaměstnání. Už jen z tohoto pohledu jsou babišovsko-klausovsko-zemanovské výzvy nerealistické a účelové.


Milion chvilek pro demokracii jako politická strana? Relevantní citáty:

Andrej Babiš:  

„Doporučuji mu, ať si založí politickou stranu nebo hnutí a utká se o přízeň voličů ve svobodných demokratických volbách. To je totiž legitimní prostředek, jak může změnit poměry ve společnosti, se kterými je očividně nespokojen.“ (Vzkaz Andreje Babiše z 21. 5. 2019 na adresu představitele spolku Milion chvilek, Mikuláše Mináře)

…………………………………………..

Milion chvilek pro demokracii:

„Milion chvilek je a zůstane nadstranickou občanskou iniciativou, která chce spojovat všechny, kterým záleží na demokracii. Právě v nadstranickosti je síla těchto protestů. Dokázali jsme se sejít kvůli jednoduché věci: bránit a podporovat demokracii.“

 „V mnoha dalších věcech bychom se neshodli, to k demokracii patří. Kdybychom byli politickou stranou, ztratili bychom vlastnost propojování občanské společnosti, formulace témat a poskytnutí možnost se sejít, když je to potřeba. Třeba na Letné.“ (Benjamin Roll, představitel M.CH.P.D., 23. 6. 2019).

……………………….

Jiří Weigel, IVK: 

„Skutečnost, že pokrokářská strana se byla nucena uchýlit k organizování masových demonstrací a přestala spoléhat na parlamentní opozici či budoucí volby, není dobrou zprávou. Pokud v politicky rozdělené zemi po volbách jeden tábor začíná rezignovat na standardní politické mechanismy a utíká se k pouličním demonstracím a mimoparlamentnímu nátlaku, je to varující vývoj pro budoucnost naší země.“ (J. Weigl, 24. 6. 2019)


Tvrzení o nutnosti zakládat politické strany vždy tehdy, pokud je někdo s čímkoliv nespokojen a má potřebu protestovat vůči státní moci, je tedy zjevně nesmyslné. Život a všechny společenské konflikty se nedají řešit výhradně přes rozhodování ve volbách.

Z takové snahy pak vznikají parciální, „jednodimenzionální“ účelové strany typu „Společnost proti developerské výstavbě v Prokopském údolí“ apod.

Navíc, takový přístup (mám problém, založím si na jeho vyřešení stranu) totálně degraduje přirozené struktury společnosti. Proč by se například katolická církev nemohla – jen tak; bez účelového vytvoření „Katolické strany“ – vyslovit k nějakému etickému problému? Proč by se zahrádkáři neměli ozvat (či dokonce protestovat) k problému z oblasti zemědělství? Sdružení knihoven k oblasti kultury?

Bylo by smysluplné, aby si k tomu zakládaly politickou stranu? Jistě ne. Bylo by to bizarní. Stát by se přeměnil na jedno gigantické smetiště politických stran, v nichž by již nebylo místo pro běžný život. Tohle chtějí Andrej Babiš, Václav Klaus a Miloš Zeman? Možná že ano, ale takový svět by byl nepřirozeným politickým, odlidštěným peklem.

Úpadek a nefunkčnost společnosti je zaviněn tím, že spolu lidé normálně nekomunikují, netvoří přirozené spolky a zájmové skupiny. Redukce občana-voliče a jeho role ve společnosti na čtyři roky pasivního sledování světa a jedné jediné aktivní chvilky ve volební místnosti je proti lidské přirozenosti.

Každý má nějaký zájem. Základním tmelem společnosti je, že ho dokáže v diskusi formulovat a najít pro něj podporu nebo aspoň někoho ochotného poslouchat.

Odvolání z vůle lidu

V našem konkrétním případě nespokojenosti s vládnutím Andreje Babiše se jedná o nezávislost justice, do které (ať už skrze jmenování ministryně spravedlnosti či jinak) zasahuje trestně stíhaný premiér. Proč by se někdo (notabene 250 či více tisíc občanů) nemohl organizovaně zastat ústavního principu, aniž by si k tomu musel založit politickou stranu?

Protestujícímu čtvrt milionu občanů na Letné přece nešlo o to, aby se vytvořil nový zákonný mechanismus, kterým by si shromáždění lidu mohlo právně vynutit rezignaci toho či onoho politika. Mandát získaný zvolením opravňuje politiky k výkonu politické moci a ve volbách se obměňuje.

Nesouhlas voličů s výkonem politické moci je legitimní, ale nepředpokládá se, že by měl přímo vést k odvolání z vůle lidu. Samozřejmostí však je, že politik pod tlakem okolností, vlastní strany, voličů, médií apod. může odstoupit sám, ze své vlastní vůle.

Porušené sliby

Jak se vůbec může někdo divit a zpochybňovat veřejně vyslovovaný nesouhlas občanů v situaci, kdy vláda porušuje vlastní sliby dané ve volební kampani? Babišova vláda ANO a zavedení EET je typický příklad. Před volbami slibovala podporu podnikání a snižování administrativní zátěže. Po získání moci udělala opak, když prosadila elektronickou vládní kontrolu tržeb nejširších podnikatelských skupin.

V takových případech je přirozené, že se občané brání volebnímu podvodu a naléhají, aby vláda či její premiér odstoupili. Na tom není nic proti demokracii či volebnímu právu, natož proti svobodným volbám. Je to pouze a právě výkon ústavně daného práva práva.

Zneužití moci

V kauze „Babiš“ navíc ani nejde o politickou zodpovědnost za výkon mandátu, ale o prostý fakt zneužití moci. I když uvěříme tomu, že premiér nejedná ve prospěch Agrofertu, že se s manželkou o této firmě nikdy nebaví a že absolutně netuší, co právě Agrofert dělá, je celá věc z pohledu Babišových dědiců jednoznačná.

Firma bude jednou jejich, ať ji zdědí od kteréhokoliv z rodičů. Otec rozhoduje o dotacích, matka spravuje firmu skrze svěřenské fondy. Oba jednají v nejlepším zájmu svých dětí. Premiérův střet zájmů je tak nad slunce jasný.

Bránit se veřejně takové nepravosti je nejenom ústavou dané právo, ale skoro by se chtělo říci, že to je povinnost každého soudného občana.

Mnoho zlého

Andrej Babiš za dobu svého politického působení přinesl a způsobil mnoho zlého. Rozeštval za pomocí prezidenta Zemana společnost. Systematicky vytvářeli antagonismy jedněch proti druhým.

Ale jeden nechtěných pozitivní efekt možná vše negativní převáží. Je jim právě probíhající vzepětí protivládní občanské angažovanosti. Lidé už nechtějí být ovcemi či pokusnými králíky babišovských populistických a sociálně inženýrských či marketingových experimentů.

Chtějí vládu kontrolovat, sledovat její činnost a bránit se, když se jim tato činnost a činy nejvyšších politiků nelíbí. Mají na to plné demokratické právo. Zopakujme po několikáté: Demokracie nejsou jen politické strany a občasné volby!

Jistě, vládcům by se líbilo, pokud by v roce 2017 dostali potřebný počet hlasů, formálně by z rukou úředníků dostali mandát, příslušné průkazky a přístup ke státním bilionům a při této příležitosti by před veřejnosti zatáhli roletu s nápisem „NERUŠIT, NEOTRAVOVAT; VLÁDNEME! ČERPÁME A PUMPUJEME! Tak nám do ničeho nekecejte, svoji šanci jste přece už dostali v podobě lístku, jež jste si mohli vhodit do volební urny“.

Redukovat demokracii na oficiální souboj polostátních a polovládních politických stran, jak se o to pokoušejí někteří politici, je pokusem o totální manipulaci s veřejností i s demokracií jako takovou. Je tedy jen dobře, že se občané probudili a začínají hlasitě projevovat svůj názor, třeba i formou masových demonstrací.

VÍCE O TÉMATU ČTĚTE V TĚCHTO ANALÝZÁCH: 

Normální vláda by po akcích „Milionu chvilek“ už dávno padla. Ale Babiš není jen politik

Babiš ruší „nelegitimní“ Senát. Přitom legitimita vlády je pochybená. Volilo ji jen 27 % lidí