Kariérní řád učitelů: Snaha o centrální řízení školství a centrálně řízené odměňování učitelů je cesta, která ze současného tereziánského školského středověku vede již do skutečných pekel.

Kariérní řád učitelů se jako antiutopický, matrixový nový úděl vznáší nad školstvím a připravuje definitivní krok k přeměně systému v jeden monstrózní státní úřad, v němž bytí každého učitele i žáka je moudrými zákonodárci a ještě moudřejšími ministerskými úředníky nalinkováno přesněji, než okraje v sešitu.

Zglajchšaltované (celorepublikově však nadprůměrné) platy učitelů jsou důsledkem centrálně řízeného systému, v němž všichni jsou si rovni a všichni dle osvědčeného marxistického hesla mají být státem odměňováni dle hypotetických „zásluh“ a podobných úředních kritérií, tedy bez jakékoliv vazby na preference, spokojenost či pouhý názor „zákazníků“ (studentů a žáků) a bez jakékoliv vazby na ty, kdo celou tuto fundamentální deformaci platí (skuteční daňoví poplatníci).

Platy učitelů a jejich kariérní řád rezonují školstvím s takovou razancí, až se ze školství úplně vytěsňuje jeho hlavní smysl (tedy vzdělávání žáků a studentů) a jeho hlavní zákazník, tedy žáci a studenti.

Středobodem školství je státní učitel a státní školská mašinerie. Čím dál častěji a naléhavěji je veřejnosti předkládáno chmurné zjištění, že učitelé v ČR mají nízké platy; dokonce snad nejnižší v Evropské unii.

K tomu je nutno nejdříve doplnit, že nízké platy ve srovnání se Západem mají fakticky všechny další profese v ČR. Česko prostě není tak ekonomicky silné, jako například Německo. A pokud v Německu či v dalších západních zemích nedojde k nějaké revoluční degresi, pak Česko ani v dohlédnutelné budoucnosti ty nejvyspělejší státy ekonomicky nedožene.

Učitel není mýtus 

Význam učitelského povolání by měl být demýtizován. Vzdělávání je standardní služba, kterou by trh dokázal nabídnout efektivněji, tedy levněji, rychleji a kvalitněji. Není proto důvod vyvářet ze skupiny učitelů ekonomického martyra jen proto, že jde o enormní masu potenciálních voličů.

Formální vzdělání, na rozdíl od lidského zdraví, není nic fatálního. Fatální je však rozdíl mezi potřebností, respektive prospěšností lékaře a učitele. Doktoři a zdravotnický personál jsou pro obyvatele absolutně nepostradatelní. Učitelé jsou s nástupem digitalizace a informačních superdálnic postradatelní čím dál více…

Člověk sám sebe nevyléčí. Nemůže přijít do nemocnice, sám se tam vyšetřit, sám si naordinovat léčbu a pak si voperovat srdeční chlopeň či vyoperovat slepé střevo.

Naopak, zajistit dětem vzdělání by vlastními silami dokázala značná část rodičů. Vždyť mnoho dětí odchází do školy a umí již číst a počítat. Naučily se to i bez státem povinně nařízeného profesionálního učitele…

Rodiče nestačí

Jistě, poskytnout dětem systematické vzdělávání je časově náročné a rodiče (v průměrných rodinách musí otec i matka pracovat, aby rodina ekonomicky přežila) takové penzum času nemohou ani při nejlepší vůli vlastním ratolestem věnovat. Není sporu o tom, že skutečně kvalitní profesionální pedagog, byť třeba v podfinancované státní škole (která je více úřadem, než vzdělávacím ústavem), dokáže v průběhu let naučit více, než rodiče během pár večerů či víkendů.

Tak či tak, dostupnost a kvalita vzdělávacích materiálů a programů pro děti se v rámci digitální a internetové revoluce zvyšuje a jistě i bude dále zvyšovat. Při troše snahy a usměrňování by rodiče dokázali svým potomkům zajistit vzdělání i bez existence státních škol. Asi ne v tak širokém rozsahu, jaký, zcela nesmyslně a neefektivně, produkuje státní školní mechanismus.

Tím se dostáváme k prvnímu velkému problému školství a platů učitelů.

Ohromující suma

Vezměme pár čísel. Rozpočet MŠMT letos vzrostl na celkových 156,5 miliardy Kč (tedy o cca 12 miliard proti roku předchozímu). To je ohromující suma, v níž je zašantročeno kdeco.
Výdaje na regionální školství a další organizace činí 103,6 mld. Kč, což je o zhruba 9 miliard více, než v roce 2016.

Přičemž na platy ve státním regionálním školství (bez soukromých, církevní škol a dalších organizací) skrze stát letos přiteče zhruba 68 miliard Kč.

Je samozřejmé, že provoz škol něco stojí. Tak či tak, samotné platy státních učitelů na regionální úrovni (bez VŠ, soukromých a církevních škol) představují „jen“ nějakých 43 procent veškerých výdajů ministerstva školství, což není mnoho. Když lehce nadsadíme, daňoví poplatníci sice posílají do školství enormní sumu prostředků, z nichž ale na samotné platy učitelů základních a středních škol (+ dalších) jdou pouze dvě pětiny prostředků…

Tím se samozřejmě nechce říci, že veškeré ostatní výdaje jsou neúčelným rozhazováním prostředků. Ostatně, o oněm 68 miliardám je nutno přičíst více než 23 miliard pojistného. Celkové mzdové výdaje na tuto skupinu (nejde přitom jen o pedagogy) tak dosahují řekněme 91 miliard korun.

Započteme-li ještě výdaje na vysoké školy (21,6 miliard), výzkum (20,3 mld. Kč), příspěvek na soukromé a církevní regionální školy (cca 6 mld. Kč) a platy v přímo řízených školských organizacích i s pojistným (2 mld. Kč) pak z celkového rozpočtu MŠMT zbývá už jen nějakých 15 miliard korun.

Sport místo vzdělávání

Je taky nutno brát v potaz, že zhruba 5,6 miliardy korun přerozděluje (odmyslíme-li současnou anabázi kolem podezření na korupci) ministerstvo ve formě dotací na sport. To samozřejmě vyvolává otázku, zda z pohledu daňových poplatníků (z nichž mnozí nemají děti a nebo jejich děti nesportují) jsou státní dotace rozdělované sportu důležitější, než vzdělávání dětí a mládeže?

Pokud by stát nepřerozděloval peníze do sportu, a dal by tuto částku na platy v regionálním školství, zbylo by – čistě teoreticky – každému (cca 224 tisíc) zaměstnanci nějakých 25 tisíc korun ročně navíc…

To není zanedbatelná částka. Na druhou stranu, zrušení těchto státních toků by sportu včetně sportovních reprezentací zasadilo těžkou ránu. Závislost sportu na státním přerozdělování je však zcela samostatné téma k dalším rozborům.

Bez dalších analýz je zřejmé, že i ve stávajícím v rezortním rozpočtu (a zopakujme si, že ten meziročně narostl o 12 miliard!) by dobrý hospodář jistě dokázal najít rezervy, z nichž by se daly zvýšit platy učitelům regionálních základních a středních škol.

Nabízí se však fundamentálnější otázka, zda právě tohle, tedy petrifikace stávajícího školského systému, do kterého se přilévá více a více peněz a to zejména do platů, je ta správná cesta, která směřuje k tomu hlavnímu (?), tedy k zajišťování kvalitního vzdělávání.

Redukce výuky

Dle našeho soudu je správnou cestou ke zvyšování finanční motivace učitelů na základních a středních školách redukce rozsahu výuky (a tedy i času, který děti musí povinně a mnohdy bezúčelně trávit ve školních škamnách) a snižování počtu učitelů (a dalších nepedagogických pracovníků mimo samotné školy, kteří se nijak nepodílejí na vzdělávání žáků).

Nelze se například zbavit dojmu, že existence 9. tříd je primárně způsob, jak uměle navýšit počet učitelů a odučených hodin…

Po důkladné redukci, která by byla jen a jen ku prospěchu škol i žáků, by školám na odměňování zbylo více prostředků, z nichž by pak mohly lépe zaplatit ty nejkvalitnější učitele.

Samozřejmě, zůstává velkým a samostatným tématem, do jaké míry dokáže vedení školy, bez přímé vazby na spokojenost „zákazníků“, posuzovat skutečnou kvalitu výuky a poskytovaného vzdělávání…

Pokud jde o platy pedagogů na vysokých školách, není jiné cesty, než je zavádění školného a hledání soukromých zdrojů, jež by školám přinesly další finanční zdroje. To je jediný způsob, jako do vysokého školství vnést spravedlnost. Každý student by po maturitě (samozřejmě, po splnění formálních podmínek) měl mít možnost studovat takové obory, které ho baví a které si svobodně vybere. Ale za podmínky, že se na svém vzdělávání bude v nějaké míře podílet i finančně.

Vysoké školy by se současně měly snažit hledat další finanční zdroje na trhu: například u průmyslových firem, které toužebně hledají zaměstnance. Obory atraktivní pro další tržní uplatnění pak jistě bude možné studovat zdarma díky velkorysým stipendiím od zainteresovaných tržních subjektů.

Kariérní cesta do pekel

Když se však vrátíme k odměňování učitelů na základních a středních školách, jisté je jedno. Cestou ke zlepšení odměňování, natož ke zvýšení kvality vzdělávání jistě není kariérní řád. Ten má vytvářet jakési státem určené učitelské „kasty“, v jejichž rámci by učitelům náležela zákonem specifikovaná odměna.

Takže začínající učitel by se po dvou letech a zvládnutém atestačním řízení mohl stát „samostatným učitelem“ a přilepšit si o dva tisíce korun. Po sedmi letech praxe by po složení určených atestací postoupil do třetího kariérního stupně a mohl by mít plat o dalších pět tisíc vyšší.

Tento bizarní matrixový nápad je absolutně typický pro stát a státní řešení jakéhokoliv problému. Namísto logického a přirozeného řešení (trh, odměna dle skutečné kvality služby a spokojenosti zákazníka) stát vytváří složité administrativní mechanismy, v nichž hlavní roli hrají státní atestační komise a úřední šiml.

Nikdo soudný snad nemůže čekat, že zesložiťování systému a jeho další byrokratizace komukoliv (s výjimkou státu a ministerstva, která bude proces řídit a navyšovat si na takovou administraci rozpočet) přinese cokoliv pozitivního.

Učitelé se namísto zlepšování výuky budou soustřeďovat na své atestace… A o žáky či studenty už státnímu školství dávno nejde.

Snaha o centrální řízení školství a centrálně řízené odměňování učitelů je cesta, která ze současného tereziánského školského středověku vede již do skutečných pekel.