Česko trápí smog. Stát přesto v rámci své přerozdělovací mánie zhoršuje smogové riziko dotováním nákupů nových kotlů na hnědé uhlí.

Česko je sužováno smogem, se kterým si veřejná moc neví rady. Ministr životního prostředí dokonce podpořil myšlenku, aby města postižená smogem dočasně zavedla bezplatnou hromadnou dopravu. Politickou scénou tak poletuje další pokusný balónek zavádění komunismu do života demokratické „kapitalistické“ společnosti.

Doprava zdarma či bezplatné poskytování dalších služeb jsou na první pohled krásné utopické myšlenky, které však mají v důsledku značně fatální efekty. Legalizují totiž ryze komunistické principy a ještě více tím posilují směřování země k všeobjímajícímu socialismus, který se postupně stává základem naší rozvinuté demokratické společnosti.

Trýznivý smog letos zejména ve městech velmi viditelně a cítitelně útočí na zdraví obyvatel. To samo o sobě je velmi frapantním důkazem selhání veřejné moci, která ani po 27 letech demokratické tvorby nekonečného proudu legislativy, všeprostupujících regulací, exekutivních zákazů, příkazů a masivního omezování svobod nedokázala zajistit onu tak zdánlivě banální věc, totiž, aby obyvatelstvo – zbavené většiny svobod – mohlo alespoň „svobodně“ dýchat zdravotně nezávadný, veřejnou mocí ovládaný vzduch.

Jistě, ovzduší se proti dobám jakešovsko-husákovského socialismu zlepšilo, čehož ale nebylo obtížné dosáhnout. Jednak proto, že komunistickému režimu na zdraví obyvatel příliš nezáleželo a částečně z toho důvodu, že technologie za uplynulá desetiletí prodělala obrovský skok, takže moderní auta i energetické zdroje produkují nesrovnatelně méně zplodin, než vozy a elektrárny provozované předlistopadovými vládami.

Dekretem proti smogu

Představa, že by stát mohl nadekretováním bezplatné hromadné dopravy (kterou samozřejmě musí zaplatit daňoví poplatníci; řidiči MHD nebudou pracovat zdarma) vyřešit problém smogu, je naivní a ryze politickou konstrukcí.

I kdyby se tímto zoufalým komunistickým krokem podařilo část automobilistů vyhnat do MHD (co třeba řidiči nákladních automobilů rozvážející zboží?), jimi uvolněný prostor na silnicích však rychle a rádi zaplní jiní automobilisté. Třeba ti, co dosud nevyjížděli.

Nemluvě o tom, že výfuky hromadně dopravních autobusů patří mnohde mezi největší „produkovatele“ nedýchatelných zplodin…

Ale zpět k soudobému státnímu komunismus a myšlenkám na jeho postupné zavádění.

Hromadná doprava zdarma je rána pod pás těm, kdo ať už z ekonomických či ekologických (a zejména praktických) důvodů jezdí už dnes hromadnou dopravou a nikoliv osobními automobily. Jak by k tomu přišli lidé, kteří si zaplatili měsíční či dokonce roční předplatné na MHD (a tedy si jízdné zaplatili na delší období dopředu)?

Neočekávaným zavedením komunismu do používání hromadné dopravy by tak fakticky vznikly 2 kasty cestujících: platící pasažéři, kteří nástup komunismu, v němž pečení holubi padají do pusy zdarma, nepředpokládali a za jízdné zaplatili dopředu, a privilegovaní pasažéři, kteří za MHD nikdy neplatili, protože buď zamořovali ovzduší svými auty a nebo komunismus dlouhodobě trénovali jízdou načerno.

Doprava včetně té hromadné je klasická tržní služba. Stát a města by měly usilovat o její privatizaci a tím pádem i zlepšování kvality této služby pro platící cestující.

Namísto toho (jak typické pro kolektivistický stát!) se volení představitelé snaží o ještě hlubší kolektivizaci hromadné dopravy a degradaci této „služby“ na úroveň bezplatného úředního výkonu, při kterém poskytovateli na kvalitě nezáleží a z principu ani záležet nemůže.

Flotila pro úředníky

Stát ovšem při svém litém „boji se smogem“ uvažuje i o dalších zbraních. Například chce začít masivně utrácet za nákupy „flotil elektromobilů“ pro své úředníky. Těm by samozřejmě nebyla MHD dobrá, ani kdyby byla navěky zdarma a ještě k tomu ze zlata…

Ani tohle není cesta, jak smog porazit. Ale je to určitě cesta, jak pustit žilou veřejným rozpočtům a jak zmenšit majetek daňových poplatníků.

Myšlenky, jako zavádění bezemisních zón a regulace vjezdu automobilů do měst jsou natolik drakonické a organizačně náročné, že patří spíše do říše snů. Ostatně, do našich větších měst si už dnes i bez nových regulací troufne vjíždět málokdo, neboť města s existencí automobilů nepočítala (ve středověku auta neexistovala, socialistická totalita měla auta jen pro komunisty a v kapitalismu má auto každý) a s nabídkou parkovacích služeb už vůbec ne.

Kotelní mánie

Navíc, stát v rámci své přerozdělovací mánie (v představě, že obdarovaní obyvatelé budou volit dárcovské politiky a jejich partaje) v posledních letech sám zhoršoval smogové riziko. Dotoval lidem nákupy nových uhelných kotlů a praktikoval tím omezený komunismus, respektive komunismus pro vybrané (vždyť co jiného je dotace, než částečný nebo úplný komunismus?).

Tímto masivně podporoval lokální spalování hnědého uhlí v domácích kotelnách v obcích a logicky tím „pomáhal“ i k „udržování“ uhelných zplodin v ovzduší.

Jistě, nové kotle jsou modernější. Spalují uhlí účinněji a tedy i ekologičtěji, než kotle staré.

Na druhou stranu, současná situace každému „domácímu kotelníkovi“ umožňuje, aby ve svém kotli beztrestně a zcela neomezeně spaloval cokoliv, co se namane. Třeba i ony pověstné gumové holínky a podobné „lahůdky“, jejichž spálení dodá pekelně jedovaté „přilepšení“ do již tak silně jedovatého koktejlu zplodin, jenž lidé chtě nechtě musí vdechovat.

Neuvážená skupina

V kontextu výše uvedeného se jeví jako poněkud neuvážené, když skupina politiků ze stran označovaných za pravicové, podala podnět k ústavnímu soudu, kterým chce zrušit zákon, jenž úředníků umožňuje provádět kontroly toho, čím lidé topí v domovních kotelnách.

Jistě, vstup úředníků do soukromého domu či bytu není nic pozitivního natož žádoucího. Nicméně, tento úřední vstup je vázán na vlastnictví domovního kotle. Koneckonců, stát z peněz (zahraničních) daňových poplatníků nákupy uhelných kotlů dotuje.

Pokud lidé doma skutečně mají kotel a pokud existují věrohodné důkazy toho, že vůči okolí páchají chemickou agresi vypouštěním jedovatých zplodin, pak je legitimní vůči takové agresi, která poškozuje zdraví nevinných obyvatel, účinně zasáhnout. Třeba i formou odůvodněné kontroly topeniště ze strany úředníků.

Jiný, jakž takž účinný nástroj kontroly, respektive obrany před nezodpovědnými a bezohlednými spalovači jedů není po ruce. Dosavadní pokusy o kontrolu domovních spalovačů jedů totálně selhaly.

Kontrola probíhá

Ostatně, absolutní kontrola spalování již dlouhou dobu probíhá v soukromých teplárnách, soukromých elektrárnách a jiných průmyslových podnicích. Stát vůči firmám postupuje tvrdě a nekompromisně. Stanovuje jim limity a nutí je snižovat emise. Vše důsledně kontroluje pod hrozbou ukončení provozu z „moci úřední“.

Prolamování svobody soukromého vlastnictví podnikatelů se dnes projevuje tisíci a tisíci dalších způsobů, z nichž ten úplně nejnovější je „velkobratrský“ systém EET.

Státní kontrola soukromého vlastnictví je tedy v oblasti podnikání (majetku v soukromém vlastnictví) absolutní. Vlastnické právo a svoboda soukromého vlastnictví jsou u podnikatelů v Česku omezovány v rozsahu totálním.

Nikdo neprotestuje

Nikdo však proti tomu neprotestuje. Ani naši pravicoví žalobci, kteří se dovolávají Ústavního soudu na ochranu svobody spalování jedů v domácnostech.

Argumenty odpůrců provádění úředních kontrol domovních kotlů o domovní svobodě a nedotknutelnosti soukromého obydlí jsou na jedné straně zcela logické. Ano, bylo by nadevše žádoucí, kdyby v České republice začalo být účinně a vymahatelně chráněno soukromé vlastnictví, včetně vlastnictví nemovitostí.

Již dlouho však v Česku probíhá naprostý opak, jak bylo uvedeno výše.

Domácí kotelny hromadného ničení

V tomto kontextu se snaha bojovat s úředními kontrolami, které by potenciálně mohly zabránit vypuštění jedů do ovzduší z domácích topenišť, je ryze účelová politická hra.

Pro náhle probuzené ochránce domovních svobod by proto bylo nadevše žádoucí začít nejdříve chránit soukromé vlastnictví před nenechavou rukou státu u těch, kteří se nedopouštějí sebemenších agresí. Tedy u těch, kteří se vůči státu „provinili“ jen tím, že vlastní soukromý majetek a provozují zcela neagresivní byznys.

Teprve potom, až ochráníme soukromé vlastnictví nevinných, začněme hledat jiný způsob, jak bránit domácímu spalování jedů a zamořování ovzduší. Teprve poté začněme přemýšlet o jiných cestách, než je úřednické narušování domovní svobody těch, kdo si domácí kotelnu pletou s továrnou na výrobu chemických zbraní hromadného ničení.