Evropská unie čelí v důsledku klimatické politiky vážnému problému nedostatku energií. (Ilustrační foto - redakční koláž).

Evropská unie čelí vážnému problému nedostaku energií. Po ruské invazi na Ukrajinu se měli evropští politici a byrokraté probrat a vystřízlivět ze své energetické a klimatické politiky. Nestalo se tak. A nyní za to platí spotřebitelé v celé Evropě.

V roce 2008, během své kandidatury do Bílého domu, Barack Obama prohlásil, že jednou z hlavních výzev, kterým USA čelí, je to, „co uděláme s naší závislostí na zahraniční ropě“. Jeho řešením byl přechod Ameriky na obnovitelné zdroje.

V tomto projevu, známém pod názvem „Nová energie pro Ameriku“ (New Energy For America), Obama řekl: „Nemůžeme prostě předstírat, jako to dělá senátor McCain (republikánský kandidát na prezidenta), že se z tohoto problému můžeme dostat zvýšením těžby ropy.“

Následně dodal: „Odbourání naší závislosti na ropě je jednou z největších výzev, kterým bude naše generace kdy čelit. Neobejde se to bez úplné transformace naší ekonomiky.“

V červnu 2013 se Obama opět vysmíval myšlence na zvýšení těžby ropy a plynu. Během projevu na Georgetownské univerzitě představil to, co nazval „novým národním klimatickým akčním plánem“, o němž tvrdil, že z USA udělá „lídra – globálního lídra – v boji proti klimatickým změnám“.

V tomto projevu Obama použil slovo „klima“ čtyřiadvacetkrát. Tvrdil, že by Kongres měl „ukončit daňové úlevy pro velké ropné společnosti a investovat do firem v oblasti čisté energie, které budou pohánět naši budoucnost“.

Pasáž z tohoto projevu, která rezonuje dodnes, zní takto: „Z energetické a klimatické výzvy, které čelíme, se nemůžeme jednoduše dostat zvýšením těžby ropy a plynu. To není možné.“

Bláhová strategie Evropy

Tyto projevy přesně vystihovaly nálady proti další těžbě fosilních paliv, které převládají mezi klimatickými aktivisty a bohužel i mezi evropskými politickými lídry. A Evropa se na rozdíl od USA skutečně začala mohutně snažit snižovat těžbu uhlí a zemního plynu a masivně dotovat výstavbu obnovitelných zdrojů.

Evropská energetická strategie tak byla postavena na dovozu nejprve ruského plynu a bláhové naději, že Rusko má zájem jen o byznys a nic víc. Následná energetická krize po vypuknutí války na Ukrajině přesměrovala závislost Evropy na fosilních palivech směrem do Perského zálivu.

Jenže vše opět ztroskotalo na blokování Hormuzského průlivu. Od 25. února, tedy tři dny předtím, než USA a Izrael zahájily leteckou válku proti Íránu, vzrostla cena zemního plynu dodávaného do nizozemského obchodního uzlu TTF přibližně o 55 procent.

USA byly mezitím plně izolovány od energetických cenových šoků, které zasáhly Evropu a zbytek světa. Ceny zemního plynu v USA totiž od konce února klesly zhruba o 4 procenta. Pro lepší představu: 9. dubna byla spotová cena na uzlu TTF 15,56 dolaru za milion BTU. Mezitím cena stejného množství energie v americkém uzlu Henry Hub činila 2,71 dolaru.

Evropská závislost na dovozech

V čem je rozdíl? Odpověď je jednoduchá: USA aktivně těží ropu a plyn. Evropa, respektive Evropská unie nikoli. Podíl Norska (které není členem EU) na celkovém dovozu do zemí Unie činí u zemního plynu cca 31 % a u surové ropy cca 12–14 %.

Evropské odmítání těžby způsobilo, že je kontinent silně závislý na dovážených uhlovodících, a vydal se tak na milost a nemilost prudkému nárůstu cen energií, který v současnosti tvrdě zasahuje spotřebitele po celém světě.

Celý evropský problém je navíc zmnohonásoben rozhodnutím Německa a Belgie uzavřít své jaderné elektrárny. Tím se tyto země staly závislejšími na zemním plynu, a tudíž zranitelnějšími vůči cenovým výkyvům dováženého plynu. Belgie ještě dokázala své hloupé rozhodnutí korigovat, Německo přes změnu vlády už ne. /ZDROJ/

Je zásadní pochopit, proč byli evropští klimatičtí aktivisté tak úspěšní při prosazování legislativních zákazů těžby fosilních paliv a hydraulického frakování. V roce 2010 spustil deník The Guardian poplach, když zveřejnil článek o tom, že společnost Halliburton použila hydraulické frakování na vrtu v Polsku.

Článek nesl titulek: „Kontroverzní těžba plynu ‚frakováním‘ míří do Evropy.“ O rok později byl tento proces ve Francii zakázán.

Krátce poté, co se v Británii objevily zprávy o obřím pevninském ložisku zemního plynu v Lincolnshire, mluvčí britské vlády prohlásil: „Hodláme frakování nadobro zakázat a udělat z Británie supervelmoc v oblasti čisté energie, abychom ochránili současné i budoucí generace.“

Pravda o „čisté energii“

Tvrdou pravdou je, že „čistá energie“ je jen snůška nesmyslů a prázdné heslo, které klimatičtí aktivisté používají k tomu, aby přesvědčili důvěřivé politiky k přijetí opatření vedoucích k ekonomické sebevraždě.

Navíc celá zelená propaganda o čisté energii byla dobře promazána ruskými penězi. Ruský prezident Vladimir Putin a jeho kumpáni pomáhali financovat propagandu proti břidlicovému plynu, která vedla sedm evropských zemí k zákazu frakování.

V roce 2014 Anders Fogh Rasmussen, tehdejší generální tajemník NATO a bývalý dánský premiér, prohlásil: „Rusko se v rámci svých sofistikovaných informačních a dezinformačních operací aktivně angažovalo v takzvaných nevládních organizacích – ekologických organizacích vystupujících proti břidlicovému plynu – s cílem udržet závislost Evropy na dovozu ruského plynu.“

V roce 2016 zveřejnilo Wilfried Martens Centre for European Studies v Belgii zprávu, podle níž ruská vláda poskytla přibližně 82 milionů eur (96 milionů dolarů) „nevládním organizacím, jejichž úkolem je přesvědčit vlády EU, aby zastavily průzkum ložisek břidlicového plynu“. Británie zavedla zákaz frakování v roce 2019.

Tyto zákazy frakování utlumily evropskou produkci ropy a plynu, což kontinent ponechalo napospas globálnímu trhu. Mezitím se díky těžbě v břidlicích uložené ropy její produkce v USA mezi lety 2010 a 2024 téměř ztrojnásobila.

Americký úspěch s plynem 

Podobný úspěšný příběh lze sledovat i v americkém sektoru zemního plynu. V roce 2010 vyprodukovaly USA 20,7 EJ (EJ – exajoule). Do roku 2024 se produkce plynu téměř zdvojnásobila na 37,1 EJ. Proto od roku 2024 USA produkovaly více plynu, než samy spotřebovávaly, což jim umožnilo stát se největším světovým exportérem LNG (zkapalnělého zemního plynu).

V Evropě se mezitím produkce ropy a plynu propadala. Těžba ropy klesla mezi lety 2010 a 2024 přibližně o 2,5 EJ, zatímco produkce plynu ve stejném období klesla o 4 EJ. I když je pravda, že spotřeba plynu v tomto časovém horizontu klesla o 5,6 EJ, výsledek byl stejný: Evropa se stala závislejší na dovozu plynu, zejména ve formě LNG z USA a zemí Perského zálivu.

Ze všech evropských zemí je Spojené království nejlepším příkladem země, která odmítá těžit a odsuzuje se tak k likvidačně vysokým cenám energií. Velká Británie byla kdysi v oblasti zemního plynu soběstačná. Nyní dováží téměř polovinu plynu, který potřebuje k pohonu své ekonomiky.

Od roku 2010 zaznamenaly USA díky příznivé geologii, soukromému vlastnictví práv na nerostné suroviny a neustálým inovacím v oblasti vrtání a hydraulického frakování nárůst produkce ropy a plynu o 38,5 EJ. Ve stejném období klesla produkce ropy a plynu v Evropě o 6,5 EJ.

A k celému tomuto nárůstu došlo proto, že USA vrtají více, než kterákoli jiná země na planetě. Těžbou si USA zajistily významnou míru energetické bezpečnosti a ušetřily svým spotřebitelům nespočet miliard dolarů.

Po ruské invazi na Ukrajinu se měli evropští politici a byrokraté probrat a vystřízlivět ze své energetické a klimatické politiky. Nestalo se tak. A nyní za to platí spotřebitelé v celé Evropě.

Velmi vysokou cenu budou platit i nadále, dokud si evropské elity neuvědomí, že nemohou svou produkci ropy a plynu outsourcovat na Blízký východ, do USA a jiných oblastí. (mar)