Miliardáři utekli z Kalifornie před novou daní z majetku. Její zavedení však v referendu neprošlo.

Americký stát Kalifornie odmítl jednorázovou pětiprocentní daň z majetku miliardářů. Návrh, který měl přinést desítky miliard dolarů do veřejných rozpočtů, vyvolal silný odpor technologických magnátů. Někteří z nich raději změnili bydliště, než aby riskovali miliardové daňové odvody.

• Spoluzakladatel Googlu Sergey Brin dokonce investoval 102 milionů dolarů do politického boje proti návrhu.
• Ne všichni boháči však chtějí odvádět co nejméně: Warren Buffett či další miliardáři dlouhodobě tvrdí, že nejbohatší Američané by měli odvádět na daních podstatně více.

Američtí miliardáři dostali další lekci z toho, jak citlivou záležitostí může být zdanění jejich majetku. Kalifornští voliči v referendu 3. listopadu odmítli návrh na zavedení jednorázové pětiprocentní daně z majetku miliardářů. Proti návrhu hlasovalo 52,8 procenta voličů, pro bylo 47,2 procenta.

Kalifornie se tak nestane prvním americkým státem, který by zavedl moderní jednorázové zdanění čistého jmění nejbohatších obyvatel. Samotný návrh ovšem vyvolal mimořádně silnou reakci části technologického a investičního establishmentu.

Někteří miliardáři začali ještě před hlasováním přesouvat své bydliště mimo Kalifornii. Jiní investovali obrovské částky do kampaně, která měla návrh zablokovat.

Příběh přitom není jen o Kalifornii. Otevírá mnohem širší otázku: Mají nejbohatší lidé platit vyšší daně ze svého majetku, nebo je podobné zdanění natolik rizikové, že nakonec připraví státní rozpočty o peníze, které by jinak získávaly z daní z příjmů a podnikání?

A zajímavé je, že ani mezi samotnými miliardáři na tuto otázku nepanuje shoda.

Pět procent z majetku. Kalifornie chtěla od miliardářů desítky miliard dolarů

Návrh známý jako Proposition 40 počítal s jednorázovým zdaněním čistého majetku osob, které měly k 1. lednu 2026 daňové bydliště v Kalifornii a jejichž čisté jmění dosahovalo alespoň jedné miliardy dolarů.

Daň měla činit pět procent čistého majetku. Nešlo tedy o každoroční odvod, ale o jednorázové zdanění.

Zdanění se mělo týkat například akcií, podílů ve společnostech, investic, finančních aktiv, uměleckých sbírek a duševního vlastnictví. Přímé vlastnictví nemovitostí, penzijní a některé důchodové účty měly být z výpočtu obecně vyňaty.

Daň měla být splatná v roce 2027, přičemž poplatníci měli mít možnost rozložit její úhradu do pěti let za stanovených podmínek.

Návrh se týkal přibližně 200 až 260 kalifornských miliardářů, podle použitého ocenění jejich majetku. Jeho zastánci očekávali výnos v řádu desítek miliard dolarů. Ekonomická analýza spojená s autory návrhu pracovala s částkou přesahující 100 miliard dolarů.

Většina výnosu, konkrétně 90 procent, měla směřovat na zdravotnictví. Zbývajících deset procent mělo být určeno na vzdělávání, potravinovou pomoc a administrativní náklady.

Zastánci návrhu argumentovali zejména potřebou kompenzovat omezení federálního financování zdravotní péče. Tvrdili, že v situaci, kdy miliony běžných Američanů čelí rostoucím životním nákladům a nejistotě ohledně zdravotního pojištění, by se na financování veřejných služeb měli více podílet také ti, jejichž majetek v posledních letech mimořádně narostl.

Kalifornský úřad Legislative Analyst’s Office potvrdil, že by daň mohla přinést dočasný příjem v řádu desítek miliard dolarů rozložený do několika let.

Protiargumentem byla mimo jiné skutečnost, že jednorázový příjem nevyřeší dlouhodobé rozpočtové problémy státu. Navíc hrozilo, že část nejbohatších obyvatel změní daňové bydliště a Kalifornie přijde o jejich budoucí daňové odvody.

Miliardáři proti miliardářské dani utratili stovky milionů dolarů

Zajímavý je už samotný rozsah politického boje. Podle analýzy CalMatters dosáhly výdaje odpůrců Proposition 40, včetně souvisejících volebních iniciativ, přibližně 378 milionů dolarů. Odpůrci tak disponovali zhruba desetinásobkem prostředků ve srovnání s hlavním táborem podporujícím zdanění miliardářů.

Jednou z nejvýraznějších postav celého konfliktu se stal spoluzakladatel Googlu Sergey Brin. Ten do politického výboru Building a Better California, který vedl odpor proti návrhu, vložil 102 milionů dolarů.

To je mimořádná částka i v amerických poměrech. Brin se tak stal jedním z nejvýznamnějších jednotlivých finančních aktérů kampaně.

Podle analýzy Los Angeles Times přitom částka, kterou Brin do politického boje vložil, představovala méně než jedno procento jeho potenciální daňové povinnosti.

Do odporu proti návrhu se zapojili také další technologičtí a investiční podnikatelé. Mezi významné přispěvatele patřili například Peter Thiel, Eric Schmidt či Chris Larsen.

Jejich argumentace vycházela především z obavy, že jednorázová majetková daň může způsobit odchod investorů, podnikatelů a kapitálu z Kalifornie. Odpůrci rovněž upozorňovali na komplikace při oceňování soukromých firem, podílů, uměleckých předmětů a dalších aktiv, která nemají jednoduše zjistitelnou tržní cenu.

Proti návrhu se postavil také kalifornský guvernér Gavin Newsom. Jeho argumentem bylo mimo jiné riziko, že jednorázová daň nepřinese dlouhodobé řešení rozpočtových problémů a současně poškodí ekonomickou pozici státu.

Výsledek hlasování nakonec odpůrcům návrhu přinesl vítězství.

Zajímavé je, že odpor nebyl výhradně republikánskou záležitostí. Proti návrhu se postavili také někteří významní demokraté a organizace, které jinak podporují veřejné zdravotnictví či vzdělávání.

Google, Florida, Nevada. Kdo opustil Kalifornii

Ještě zajímavější než samotná kampaň je příběh miliardářů, kteří se rozhodli změnit své bydliště. Nejvýraznějšími příklady jsou dva spoluzakladatelé Googlu Larry Page a Sergey Brin.

Larry Page, spoluzakladatel Googlu a bývalý šéf společnosti, přesunul své daňové bydliště z Kalifornie na Floridu. Podle Forbesu si na Floridě pořídil dvě luxusní nemovitosti v Miami v celkové hodnotě přibližně 173 milionů dolarů.

Média odhadovala, že pokud by se návrh podařilo prosadit a Page by zůstal kalifornským rezidentem, jeho potenciální daňová povinnost by mohla přesáhnout 11,6 miliardy dolarů.

Sergey Brin, druhý ze zakladatelů Googlu, zamířil do Nevady, konkrétně do oblasti Lake Tahoe. Změnil také volební registraci a podle médií přesunul své daňové bydliště mimo Kalifornii.

Jeho potenciální daňová úspora byla odhadována přibližně na 11 miliard dolarů.

Brin je přitom mimořádně zajímavý tím, že se nespokojil pouze se změnou bydliště. Jak již bylo uvedeno, do politického boje proti návrhu investoval 102 milionů dolarů.

Dalším významným příkladem je Peter Thiel, spoluzakladatel PayPalu a investor spojený také se společností Palantir.

Thiel měl nemovitost v Miami již od roku 2020, v roce 2024 změnil volební registraci na Floridu a koncem roku 2025 oznámil odchod z Kalifornie. V Miami rovněž otevřel rodinnou investiční kancelář.

Ten mohl údajně na daních ušetřit přibližně 1,7 miliardy dolarů.

Mezi dalšími bohatými osobnostmi, které byli zmiňovány v souvislosti s možným odchodem z Kalifornie, figurují:

• Don Hankey, podnikatel v oblasti financování automobilů – potenciální daňová úspora přibližně 525 milionů dolarů.
• Lynsi Snyder, majitelka řetězce In-N-Out Burger – přibližně 365 milionů dolarů.
• Meg Whitmanová, bývalá šéfka eBay a Hewlett-Packard – přibližně 220 milionů dolarů.
• Travis Kalanick, spoluzakladatel Uberu – přibližně 180 milionů dolarů.

Je třeba zdůraznit, že jde o odhady potenciální daňové povinnosti, nikoli o částky, které tito lidé prokazatelně skutečně ušetřili. Stejně tak nelze automaticky tvrdit, že každý z nich změnil bydliště výhradně kvůli připravované dani.

Zuckerberg koupil dům na Floridě, nakonec ale zůstal

Zajímavý je také případ Marka Zuckerberga, zakladatele Facebooku a šéfa společnosti Meta.

Zuckerberg s manželkou pořídil na Floridě mimořádně luxusní nemovitost v hodnotě přibližně 170 milionů dolarů. Jeho jméno se proto rovněž objevovalo v souvislosti s možným odchodem z Kalifornie.

Nakonec však údajně zůstal kalifornským rezidentem.

Jeho situace ukazuje, že samotný nákup nemovitosti v jiném státě automaticky neznamená změnu daňového domicilu. A právě daňové bydliště k rozhodnému datu bylo pro Proposition 40 zásadní.

Zuckerberg tak patřil mezi nejbohatší kalifornské podnikatele, kteří by v případě přijetí návrhu čelili mimořádně vysoké daňové povinnosti.

O kolik peněz může stát přijít 

To je jedna z nejzásadnějších ekonomických otázek celého sporu. Na jedné straně stála možnost získat jednorázově více než 100 miliard dolarů. Na druhé straně riziko, že nejbohatší obyvatelé přesunou své daňové bydliště jinam.

Kalifornský rozpočtový úřad ve své analýze upozornil, že případné odchody miliardářů by mohly snížit příjmy státu z daně z příjmů. Tento výpadek odhadoval na méně než jednu miliardu dolarů ročně.

Jde ovšem o odhad, nikoliv o přesně vyčíslenou budoucí ztrátu. Podstata problému spočívá v tom, že značná část majetku technologických miliardářů není tvořena hotovostí, nýbrž akciemi a podíly ve firmách. Ty mohou během krátké doby výrazně měnit hodnotu.

Miliardář s majetkem 100 miliard dolarů nemusí mít na bankovním účtu miliardy dolarů, které by mohl jednoduše použít k zaplacení daně. Pokud by musel prodávat velké množství akcií, mohl by tím současně oslabit svůj vliv ve společnosti.

Zastánci daně naopak argumentovali, že právě skutečnost, že velká část růstu majetku nejbohatších není průběžně zdaňována jako běžný příjem, je důvodem pro zavedení majetkového zdanění.

Z ekonomického hlediska tak šlo o střet dvou odlišných pohledů na spravedlivé rozložení daňové zátěže i na konkurenceschopnost jednotlivých států.

Buffet žádá vyšší daně 

Zvláštní rozměr celému příběhu dodává skutečnost, že někteří z nejbohatších lidí světa dlouhodobě fandí vyššímu zdaňování bohatých.

Namísto odporu proti vyšším daním sami upozorňují na to, že nejbohatší Američané by měli odvádět více peněz do veřejných rozpočtů.

Jedním z nejznámějších představitelů tohoto přístupu je investor Warren Buffett. Legendární investor a šéf společnosti Berkshire Hathaway patří k dlouhodobým kritikům amerického daňového systému.

V srpnu 2011 publikoval v deníku The New York Times komentář nazvaný „Stop Coddling the Super-Rich“, tedy přibližně „Přestaňme rozmazlovat superbohaté“.

Buffett v něm upozornil na paradox, který podle něj charakterizoval americké zdanění: jeho vlastní efektivní daňová sazba byla nižší než sazba zaměstnanců jeho kanceláře.

V roce 2010 podle svých údajů zaplatil na daních z příjmů a souvisejících odvodech přibližně 17,4 procenta svého zdanitelného příjmu. Zaměstnanci jeho kanceláře přitom odváděli mezi 33 a 41 procenty.

Buffett poukazoval na to, že bohatí investoři získávají značnou část příjmů prostřednictvím kapitálových výnosů, které mohou být zdaněny výhodněji než běžná mzda.

Veřejně proto vyzýval americkou vládu, aby zvýšila daňovou zátěž nejbohatších vrstev obyvatelstva.

V jednom ze svých dalších veřejných vystoupení v listopadu 2010 uvedl, že lidé na nejvyšším příjmovém konci, mezi něž patří i on sám, by měli platit podstatně vyšší daně.

Buffett tak představuje poměrně neobvyklý příklad miliardáře, který nejenže připouští vyšší zdanění vlastního příjmu, ale sám se ho veřejně dožaduje.

Bill Gates a jeho otec: Bohatí by měli přispívat více

Další zajímavý příklad nabízí rodina Gatesových. V roce 2010 se ve státě Washington projednávala iniciativa Initiative 1098, která měla zavést progresivní daň z příjmů pro nejbohatší obyvatele.

Za návrhem stál právník a filantrop William H. Gates Sr., otec spoluzakladatele Microsoftu Billa Gatese.

Navrhovaná daň se měla vztahovat na příjmy přesahující 200 tisíc dolarů ročně u jednotlivců a 400 tisíc dolarů u manželských párů.

Gates Sr. argumentoval tím, že daňový systém státu Washington je nespravedlivý, protože relativně větší část daňové zátěže nesou nízko- a středněpříjmové domácnosti.

Jeho cílem bylo získat další prostředky pro školství a zdravotnictví, současně však snížit některé daně pro běžné domácnosti a malé podniky.

Zajímavé je, že návrh podporoval také jeho syn Bill Gates, tehdy jeden z nejbohatších lidí planety. Bill Gates a jeho otec tak patřili k významným osobnostem, které veřejně podporovaly vyšší zdanění nejbohatších obyvatel.

Iniciativa nakonec ve volbách neuspěla. Proti hlasovalo přibližně 64 procent voličů.

Příběh je přesto zajímavým historickým příkladem toho, že ani v americkém technologickém prostředí nebyl odpor proti vyšším daním mezi nejbohatšími podnikateli jednomyslný.

George Soros podporuje vyšší zdanění bohatství

Další významnou osobností je investor a filantrop George Soros, který dlouhodobě podporuje progresivnější daňovou politiku a veřejně se vyjadřoval ve prospěch vyššího zdanění nejbohatších.

Soros patří k osobnostem, které se zasazují o větší příspěvek nejbohatších vrstev společnosti na financování veřejných služeb. Jeho postoje jsou zajímavé také v kontextu širšího akademického výzkumu veřejných vyjádření miliardářů k majetkovým daním.

Studie publikovaná v říjnu 2026 analyzovala veřejná stanoviska stovky nejbohatších miliardářů z demokratických zemí v období 1996 až 2024.

Výzkumníci zjistili, že mezi nejvýraznějšími zastánci majetkového zdanění byli Warren Buffett, Bill Gates a George Soros.

Tito tři muži dohromady stáli za 38 z celkových 61 zaznamenaných veřejných prohlášení podporujících majetkové daně.

Studie současně ukázala, že veřejná vyjádření miliardářů k tomuto tématu se v průběhu let měnila. Po finanční krizi v roce 2008 byla podpora vyššího zdanění výraznější, zatímco v pozdějších obdobích přibývalo také odmítavých stanovisek.

Je přitom důležité rozlišovat mezi veřejnou podporou vyššího zdanění a skutečným daňovým chováním jednotlivých osob. Jedno totiž automaticky nedokazuje druhé.

Bohatí proti bohatým. Spor, který nekončí

Kalifornské referendum ukázalo, jak komplikovaným tématem je zdanění velkých majetků.

Na jedné straně stojí argument, že nejbohatší lidé profitují z růstu hodnoty akcií, firem a investic, aniž by se tento růst vždy promítal do jejich běžných zdanitelných příjmů. Zastánci vyššího zdanění proto tvrdí, že je namístě hledat způsob, jak zajistit spravedlivější příspěvek nejbohatších na financování veřejných služeb.

Na druhé straně stojí obava, že příliš vysoké majetkové daně mohou vést k odchodu investorů, podnikatelů a kapitálu do daňově příznivějších jurisdikcí. Stát pak sice může krátkodobě získat mimořádný příjem, ale v budoucnu může přijít o část daňových výnosů i ekonomické aktivity.

Kalifornský případ navíc ukázal, jak významnou roli mohou v americké politice sehrát samotní miliardáři. Sergey Brin a další podnikatelé byli schopni vložit do kampaně stovky milionů dolarů, aby zabránili přijetí návrhu, který se jich měl přímo dotknout.

Příběh Warrena Buffetta, Gatese či Sorose ale současně připomíná, že ani mezi nejbohatšími Američany neexistuje jednotný názor na to, jak má být jejich majetek zdaněn.

Kalifornie nakonec řekla návrhu ne. Tím však debata o majetkovém zdanění miliardářů neskončila. Odboráři prosazující Proposition 40 již připustili možnost vrátit se k podobnému návrhu v roce 2028.