Eurohujeři chtějí, abychom za dotační „dobrotu“ zahrnovali „velkolepý projekt EU“ úctou a zbožňováním. Jenže, našinec je v řadě aspektů zbaven („díky“ totalitní vládě KSČ) „zápaďácké“ naivity a odmítá bezmyšlenkovitě přijímat státem či vyšší mocí servírovanou demagogii.

Nejzarytější obhájci členství v EU čím dál naléhavěji vzývají tuzemskou veřejnost k úctě a lásce k bruselské vrchnosti a vznešenému projektu Evropské unie, který nás formou eurodotací drží při životě a posouvá blíže k vysněnému ráji. Kárají naše občany za to, že si neváží dotací: chceme prý pouze brát, ale nechceme Bruselu „jeho“ dotace splácet vděkem, nadšením a upřímnou podporou dalšího rozvoje (tedy dokonalé unifikace). Takové náboženství, jehož bohem jsou eurodotace, je ovšem principiálně pochybené a ze své podstaty zcestné.

Za absolutní vrchol mravní zvrhlosti a nevděku vůči „velkorysé“ ruce Bruselu je místními eurohujery považováno to, že jsou našinci slepí vůči „cedulkám, že to či ono bylo obnoveno (kostely, kláštery, kašny), vysázeno (lesy), postaveno (akvaparky, cyklostezky, sportoviště), vybudováno z peněz EU“.

Ano, z tohoto pohledu jsou našinci vůči cedulkám poměrně imunní. Nechtějí svoji duši zaprodat vyšší moci tak snadno, natož pro pár drobných. Dotačnímu ďáblovi pro se vlastní krví zatím upsali většinou jen ti, kdo jsou jakkoliv přímo napojeni na přerozdělovací bruselský penězovod z Bruselu.

Pravda je banální. Občané ony cedulky samozřejmě vidí a bruselskou propagandu vnímají. Ostatně, valí se na nás odevšad, i z (draze zaplacené) televizní reklamy.

Jenže, občané mají s propagandou bohaté zkušenosti. To, že nás dotace ještě neobrátili na eurovíru, je důkazem moudrosti tuzemského obyvatelstva, které kupodivu nemá tak krátkou historickou paměť, jak by bruselští a jejich zdejší propagandisté požadovali.

Střízlivý pohled zdejšího obyvatelstva vůči eurovrchnosti je důkazem obezřetnosti vůči centrálním vládcům, kterou nám do hlav vštípilo mnoho desítek let úpění pod jhem Moskvy a komunistické totalitní moci.

Obhájci vlády Bruselu si myslí, že si Evropská unie naši slepou a bezmyšlenkovitou poslušnost zakoupí plusovými 80 miliardami korun dotací (necelé 3 miliardy euro; podotkněme, že například Francie dává ročně na zbrojení 38 miliard euro a Německo 30 miliard euro) a adekvátním počtem nových cedulek, billboardů a jiných projevů díkůvzdání.

Nemluvě o propagandistických televizních spotech Evropské unie, jež divákům vykreslují krásy operačních programů… Jenže lidé již chápou, že se operační programy netýkají životu prospěšných lékařských operací, nýbrž přelévání milionů a miliard do kapes těm, kdo mají peníze na to, aby si dotace zařídili…

Eurodotace pro miliardáře Babiše jsou přitom jen brutální špičkou ledovce. Kdyby se nestal ministrem a nechlubil se svou andělskou poctivostí, prošla by tato zřejmě bez povšimnutí, stejně jako stovky či tisíce podobných.

A v tom je zakopán pes. Dotace tečou nikoliv na všeobecně akceptovatelné projekty, z nichž mohou benefitovat úplně všichni. Právě naopak: tečou do kapes těch, kdo mají dostatek otrlosti a umí nejvíce natahovat ruku do cizích kapes.

Jistě, z peněz, které jsou do členských zemí přelévány skrze Brusel, se hradí i výstavby silnic, dopravních projektů a jiných veřejně prospěšných staveb. Jenže, reálný přímý profit z nich mají opět jen vybrané soukromé subjekty (respektive, několik jejich majitelů), které si příslušnou zakázku vyzískaly bůhvíjakým způsobem.

Ale i kdyby i ten nejposlednější eurocentík do Česka putoval pouze a jen na projekty ryze bohulibé (což je fikce), stejně by to ve zdejším, historicky zorientovaném prostředí, nehrálo podstatnější roli: pouhými dotacemi v Česku prostě nelze vynutit nehynoucí a natož vroucnou lásku k Bruselu. Nepovedlo se to Moskvě (ta ovšem dotace nepřerozdělovala, za to do členských zemí „zapůjčovala“ tanky a vojáky), nepovede se to ani Bruselu.

Občany zajímá jejich vlastní kapsa, jejich soukromá životní úroveň. Existenci kvalitních silnic, škol, a podobných relativně prospěšných statků berou lidé jako samozřejmost. Ostatně, většina občanů (a firem) přece platí (nějaké) daně. Všichni pak logicky předpokládají, že z daňových příjmů (a eurodotace nejsou saturovány ničím jiným, než daněmi poplatníků) budou hrazeny či produkovány veřejné statky.

Proč by lidé měli být státu či Bruselu vděčni za to, že všechny peníze nebyly zpronevěřeny a rozházeny na prapodivné účely dotačních hochštaplerů? Proč by lidé měli být komusi nahoře vděčni za to, že z části peněz, které byly nedobrovolně, pod hrozbou násilí (jen si zkuste si neplatit daně) lidem odebrány, nechala veřejná moc opravit či postavit některé silnice (pomalu a nekvalitně), školy a podobné záležitosti?

Eurohujeři chtějí, abychom za dotační „dobrotu“ zahrnovali onen „velkolepý projekt EU“ úctou a zbožňováním. Jenže, našinec je v řadě aspektů zbaven („díky“ totalitní vládě KSČ) „zápaďácké“ naivity a odmítá bezmyšlenkovitě přijímat státem či vyšší mocí servírovanou demagogii.

Půlstoletí centrálního plánování (včetně protektorátu) a k němu neodmyslitelně patřících centrálně rozdělovaných dotací vrylo do naší historické paměti dostatek informací a zkušeností o tom, co to jsou dotace a k jakým výsledkům vedou.

Mnohaletá zkušenost s centrálně přerozdělovanými prostředky vyplácenými kamarádům a všem těm, kdo si to u režimu zasloužil, vedla k tomu, že velká část lidí pochopila zrůdný smysl a katastrofické důsledky subvencí, dotací a jiných forem centrálního přerozdělování.

Je proto bizarní, že eurohujeři vsadili na argument dotací jako na svoji poslední spásu. Je totálně absurdní, kdy bruselská vrchnost dnes v Česku – v očekávání nadpozemského a zemi prostupujícího vděku – šermuje bytostně komunistickým nástrojem, jako jsou dotace. Tedy něčím, co bylo v Česku synonymem komunismu a komunistického totalitního zla.

Centrální přerozdělování a tedy dotace byly zlem v komunistickém režimu a jsou zlem i v režimu demokraticko-bruselském.
Vždy slouží jen někomu, na úkor jiných. Dotace nejsou univerzálním dobrem, jež by se vytvořilo neutrálním způsobem: na bázi dobrovolnosti a všeobecné shody.

Přesně naopak. Dotace jsou vždy vyústěním vynuceného odebrání peněz, z níž část končí za nehty bruselské a místní úřednické hydry a část se přelije k vybrané sortě beneficientů, kteří na dotacích parazitují, nebo z nich přímo žijí.

Líčit tento proces jako andělské dobro mohou buď fanatici, a nebo ti kdo z dotací tyjí a zvyšují z nich svoji soukromou životní úroveň. Nic na tom nezmění propaganda či oslavné články probruselských sepisovatelů.