Admiralita zdejšího politicko-průmyslového komplexu již nějakou dobu chce hasit svoji předchozí katastrofální politiku importem stovek tisíc dělníků ze zahraničí. Jedná se o velmi podivné vyhánění čerta ďáblem.

Socialisté všeho druhu a barev v Česku tak dlouho plýtvali penězi, masivními dotacemi a investičními pobídkami pro zahraniční firmy (který dnes pošetile vyčítají nežádoucí vývoz dividendy), na umělá nová pracovní místa (ve formě nízkoplatových montoven a velkoskladů), až se „ucho“ utrhlo: tedy, až tímto sociálně inženýrským způsobem v Česku vytvořili zdánlivý katastrofální nedostatek pracovních sil.

Už zase nejsou lidi, hlásají firmy i socialisté. Takže i guvernér ČNB Jiří Rusnok začal veřejně volat po masivním importu pracovní síly ze zahraničí.

„Pusťme hned do země sto tisíc Ukrajinců,“ dalo by se parafrázovat jeho poselství určené politikům a odborářům.

Tento přístup lze označit za bizarní či dokonce brutální pokus o vyhánění čerta ďáblem.

Nejdříve zemi zničili úředně podporovanými montovnami a nyní vše chtějí napravit přílivem cizinců. Namísto využití reálně volné tuzemské pracovní síly chtějí do zdejší společnosti implantovat masivní kontingenty migrantů, naštěstí pouze z Ukrajiny a nikoliv z Afriky či jiných exotických destinací.

Onou vznešenou vizí těchto ctihodných sociálních plánovačů a centrálních ředitelů je tedy Česko jako země gastarbeiterů…

Peklo a pláč

Guvernér Rusnok a jemu podobní bojovníci za masivní migraci pracovní síly do Česka jsou sice zajisté vedeni veskrze dobrými úmysly (ty ovšem samozřejmě vždy dláždí cestu do pekel): pomoci tuzemským firmám, které (zcela logicky) pláčou nad vzniklou situací, kdy nemohou sehnat pracovníky pro svůj další rozvoj.

Všichni však vycházejí ze záměrného zjednodušení situace, když berou za reálný fakt to, že v Česku toho času na trhu chybí pracovní síla.

Na první pohled ano, což se projevuje tím, že dnes podniky nemohou sehnat potřebné pracovníky.

Na druhý pohled je však onen tzv. „nedostatek“ lidí nutno označit za mýtus. Práceschopného tuzemského obyvatelstva je v Česku dostatek. Jenže lidé nejsou a nemohou být tam, kde by byli zapotřebí.

Především, značná část volné pracovní síly raději namísto práce sedí doma (na poměrně skromných podporách) a nechává se (výměnou za podporu v nezaměstnanosti) registrovat na úřadech práce.

Ostatně, název této sociální dávky je přímo symptomatický – „podpora v nezaměstnanosti“: stát tím otevřeně přiznává, že přímo podporuje nezaměstnanost, že hodlá odměňovat ty, kdo preferují nepráci, před každodenním bojem o výdělek…

I když míra nezaměstnanosti v Česku poklesla pod všechny myslitelné meze, stále se jedná o poměrně velkou „armádu“ nepracujících o síle zhruba 350 tisíc mužů a žen, kteří jsou úřadem prezentováni jako oficiální nezaměstnaní.

Značná část spoluobčanů přitom již z úřadů práce odešla do „domácího“ vyčkávání a přežívání na jiných sociálních dávkách.

Oficiální poptávka po pracovní síle se přitom pohybuje v rozmezí 100 až 150 tisíc (což je oficiální počet nabízených volných míst).

Matematicky vzato tedy volání po masivním dovozu gastarbeiterů do Česka vyznívá poněkud podivně. Proč máme zaplavovat a rozřeďovat republiku masami cizinců, když naši občané nemají práci (a jiní zase ano, ale pracují kontraproduktivně)?

Problém je samozřejmě mnohem složitější: volná pracovní místa se nezřídka vyskytují právě tam, kde se právě ona armáda nezaměstnaných nevyskytuje. A co je ještě problematičtější, volná místa se nezřídka vyznačují tak nízkými mzdami, že se pro našince nevyplácejí (kombinace sociálních dávek a úspory času vychází jako výhodnější, než mrzký plat a námaha ve fabrice).

Dojíždět nebo se stěhovat za nízko placenou prací je totálním ekonomickým nesmyslem.

Skrytá armáda

Stále se však zapomíná na mohutnou armádu „skrytých nezaměstnaných“, respektive těch, kteří jsou zaměstnáváni neproduktivně (přesněji: kontraproduktivně) a zbytečně, bez sebemenšího ekonomického a tržního prospěchu. Ano, řeč o je o státních zaměstnancích.

Státních úředníků stále přibývá a použitelných lidí na skutečném trhu práce logicky ubývá… Jen v letošním roce stát přijme celkem 7637 nových zaměstnanců a počet lidí zaměstnávaných státem v roce 2017 vzroste na neúctyhodných 444 928…

Ve veřejném sektoru (jehož součástí je i oněch 445 tisíc státních úředníků) pracuje podle dostupných odhadů zhruba 950 tisíc lidí (ale spíše ještě více, neboť jde o odhad ne zcela aktuální).

Pochopitelně, jde do značné míry o teoretickou konstrukci. Nikdo nevolá po tom, aby lékaři a sestry ze státních nemocnic o překot utíkali k pásům domácích montoven, kterážto místa nám admiralita českého politicko-průmyslového komplexu roky prodávala jako úspěšný příklad socialistické a korporativistické politiky.

Montovny a lidé-roboti

Z tohoto pohledu lze ocenit určité náznaky prozření v řadách sociální demokracie, která vždy patřila k propagátorům montoven a vyrábění robotů z místního obyvatelstva.

Nový ministr průmyslu Jiří Havlíček (ČSSD) prohlásil, že by se Česko mělo spíše zaměřit na kvalitu pracovních míst, tedy na vývoj, inovace a využívání nových technologií. To by prý s sebou přineslo i kvalitnější a lépe placená pracovní místa „hlavně pro české občany“.

Lehce se řekne, hůře se provádí. Z představy, že centrálně řízený stát naši „republiku montoven a velkoskladů“ vědecky a z moci úřední transformuje na hi-tech společnost, je děsuplná i směšná.

Úplně nejlepší by bylo, kdy vláda a politici všeho druhu dali od byznysu a pracovního trhu ruce pryč. To je však ještě větší utopie, než ona pohádka o vládou nastoleném hi-tech světě…