Soud nenašel viníka zničení plynovodu Nord Stream: Za zničení prý může válka Ruska proti Ukrajině.

Rozsudek londýnského soudu minulý týden rozhodl ve věci nároku vlastníků plynovodu Nord Stream na pojistné za škodu způsobenou jeho zničením. A právě v těchto dnech se objevila kniha, která do detailu popisuje, jak ke zničení plynovodu na dně Baltského moře došlo.

Švýcarská společnost Nord Stream AG požadovala po svých pojistitelích přibližně 580 milionů eur jako náhradu škody za zničení plynovodů Nord Stream 1 a 2 při výbuších v Baltském moři v září 2022. Soud však její žalobu zamítl.

Soudkyně rozhodla, že škody vznikly v přímé souvislosti s válkou mezi Ruskem a Ukrajinou, a proto se na ně vztahuje standardní výluka na válečné konflikty obsažená v pojistných smlouvách. To znamená, že pojišťovny nejsou povinny škodu uhradit.

Soud dospěl k závěru, že exploze byly součástí válečného konfliktu. Soud pracoval s rozsáhlým souborem důkazů, zpravodajských informací a materiálů z několika probíhajících evropských vyšetřování. Nerozhodl, kdo stál za zničením plynovodu, ale konstatoval, že každý podezřelý tak musel učinit v rámci probíhajícího vojenského konfliktu na Ukrajině.

Když byly plynovody zničeny, veřejný prostor zaplavila řada vzájemně si odporujících teorií. Jedni obviňovali Rusko, druzí Spojené státy, objevovala se jména britských speciálních sil i různých tajných operací NATO. Postupně se však obraz začal měnit.

Německé vyšetřování vedlo k ukrajinským podezřelým, byly vydány evropské zatykače a stále více médií začalo ukrajinskou stopu považovat za nejpravděpodobnější vysvětlení. Londýnský rozsudek tento trend sice právně nestvrzuje, ale dobře ilustruje, jak výrazně se za poslední roky změnilo hodnocení celé kauzy.

Právě v této chvíli přichází kniha berlínského zpravodaje Wall Street Journal Bojana Pancevského The Nord Stream Conspiracy.

Bojan Pancevski ve své knize přichází s odlišným přístupem. Nesnaží se vytvořit další teorii, ale rekonstruovat události na základě rozhovorů s vyšetřovateli, účastníky operace i představiteli západních zpravodajských služeb.

Největší přínos knihy nespočívá v samotném závěru, že za operací stáli Ukrajinci. Tato hypotéza se v médiích objevovala již dříve, zejména po článcích ve Wall Street Journal a německém tisku. Nové je především množství detailů.

Pancevski popisuje plánování operace, technické řešení náloží, výběr potápěčů, pronájem jachty Andromeda i způsob, jakým se operace postupně rozplétala díky německému vyšetřování.

Ještě zajímavější je politický rozměr celé knihy. Ukazuje, že část amerických a evropských zpravodajských služeb měla o připravovaném útoku určité informace a snažila se jej zastavit.

Autor v knize uvádí, že západní zpravodajské služby se o připravovaném útoku dozvěděly předem a pokusily se mu zabránit. Nizozemská vojenská rozvědka zachytila informace o plánu několik měsíců před útokem a předala je CIA.

Ta následně informovala německou spolkovou zpravodajskou službu BND. Informace však byla označena jako málo důvěryhodná a skupina byla popsána jako „odpadlická“.

Jak Pancevskému později řekl jeden z vysokých představitelů CIA: „Ukrajinským službám jsme jasně sdělili, že je to velmi špatný nápad a že s ním nesouhlasíme. Domnívali jsme se, že by to mohlo vážně ohrozit podporu spojenců Ukrajině. Byli jsme ujištěni, že operace byla zastavena. Nebyla.“

Šéf kyjevské pobočky CIA se osobně setkal s Generálem a požadoval, aby operaci zrušil. Ten odpověděl vyhýbavě, že se „oficiálně se nebude operace účastnit“.

Jiní vysocí představitelé CIA i americké administrativy, kteří po léta usilovali o zastavení projektu Nord Stream 2, podle Pancevského „nebyli nutně proti tomu, aby někdo potrubí jednou provždy vyřadil z provozu“.

Autor se přitom vyhýbá jedné věci: netvrdí s jistotou, že operaci osobně schválil prezident Zelenskyj. Popisuje velitelskou strukturu až k tehdejšímu vrchnímu veliteli Valeriji Zalužnému, ale otázku prezidentovy informovanosti ponechává otevřenou.

Z evropského pohledu je možná nejzajímavější paradox celé operace. Sabotáž představovala útok na kritickou infrastrukturu jednoho z nejbližších spojenců Ukrajiny – Německa. Přesto její strategické důsledky nakonec pracovaly ve prospěch Kyjeva.

Německo i zbytek Evropy byly nuceny mnohem rychleji ukončit závislost na ruském plynu, čímž Putin přišel o jeden ze svých nejsilnějších nástrojů politického tlaku.

To samozřejmě neznamená, že lze útok jednoduše označit za legitimní. Pokud skutečně šlo o akci ukrajinských státních složek, znamenalo by to, že spojenecký stát provedl bez souhlasu hostitelské země sabotáž infrastruktury financované převážně evropskými společnostmi. Takový precedent vyvolává závažné otázky mezinárodního práva i důvěry mezi spojenci.

Geopolitické důsledky sabotáže zůstávají velmi významné. Německo si po desetiletí budovalo energetickou závislost na Rusku – paradoxně jako reakci na politickou nestabilitu na Blízkém východě – a za vlády Gerharda Schrödera vznikl ambiciózní projekt Nord Stream.

Krátce po dokončení Nord Streamu 1 v roce 2012 dodávalo Rusko více než polovinu německé spotřeby zemního plynu. Po dokončení Nord Streamu 2 v roce 2021 se měl tento objem zdvojnásobit. Zároveň však bylo stále zřejmější, že evropská energetická závislost dává Rusku významný vydírací nástroj na celý kontinent v době, kdy připravoval invazi na Ukrajinu.

Zničení plynovodu donutilo Evropu, a především Německo, rychle se zbavit závislosti na Kremlu, což zase umožnilo výrazně zvýšit podporu Kyjevu. (sfr)