Prezident Trump jako soukromý investor investoval za čtvrt roku až 750 milionů dolarů. (Ilustrační foto).

Donald Trump kdysi získal politickou moc díky jednoduchému slibu. Tvrdil, že rozbije systém, který je podle milionů Američanů nastaven proti nim. Dnes však stále více voličů začíná přemýšlet nad tím, zda bojovník proti privilegovaným elitám zásadně neopomněl respektovat alespoň ty základní etická pravidla…

Nedávno zveřejněné Trumpovo majetkové přiznání odhalilo mimořádně intenzivní obchodování na prezidentově osobním investičním účtu. Během prvního čtvrtletí roku 2026 bylo zaznamenáno přibližně 3 600 transakcí v celkové hodnotě mezi 220 až 750 miliony dolarů.

Bílý dům tvrdí, že o investicích rozhodují nezávislí poradci a nikoli prezident osobně.

Takové vysvětlení by možná stačilo, kdyby se současně neobjevovala další nepříjemná fakta. Řada nákupů se týkala technologických a obranných společností, které Trump krátce nato veřejně chválil.

Akcie společnosti Dell byly nakoupeny jen několik dní předtím, než prezident veřejně doporučil Američanům, aby si koupili počítač právě této značky. Podobné otázky vyvolal i nákup akcií společnosti Palantir před sérií prezidentových pochvalných vyjádření na její adresu.

Nejde přitom o důkaz nezákonného jednání. Problém je jiný. Prezident Spojených států disponuje mimořádnou schopností ovlivňovat trhy pouhým výrokem. Když člověk s takovou mocí zároveň vlastní rozsáhlé investice, vzniká prostor pro pochybnosti, i kdyby k žádnému porušení zákona nedošlo.

Nepříjemným otázkám čelil tento týden viceprezident J. D. Vance. Když byl dotázán, jak může administrativa hovořit o boji proti korupci, zatímco prezident veřejně komentuje společnosti, jejichž akcie drží, reagoval podrážděně. Zároveň připomněl, že podporuje zákaz obchodování s akciemi pro členy Kongresu.

Tím však otevřel další otázku. Pokud by zákonodárci neměli obchodovat s akciemi kvůli možnému střetu zájmů, proč by se stejná logika neměla vztahovat i na prezidenta?

Kontroverze kolem investic navíc přicházejí v době, kdy Trumpovo jmění prudce roste. Podle odhadů časopisu Forbes se jeho majetek od začátku druhého funkčního období téměř ztrojnásobil – z přibližně 2,4 miliardy dolarů na více než 6 miliard dolarů.

Významnou roli v tom hrají nejen tradiční podnikatelské aktivity, ale i rodinné projekty v oblasti kryptoměn.

Trump přitom nijak neskrývá svůj postoj. V rozhovoru pro New York Times na začátku roku otevřeně vysvětlil, proč během druhého funkčního období uvolnil omezení, která dříve dobrovolně ukládal své rodině. V prvním období podle svých slov bránil synům v uzavírání některých zahraničních obchodů. Výsledkem však podle něj nebylo ani uznání, ani politický prospěch.

Jinými slovy: Trump dospěl k závěru, že dodržování nepsaných pravidel americké politiky mu nepřineslo žádnou výhodu. Pokud za zdrženlivost nedostal žádnou odměnu, nevidí důvod, proč by se jí měl i nadále řídit.

Právě zde však vzniká politické riziko. Trumpova nejvěrnější základna zůstává mimořádně loajální a mnohé aféry považuje za útoky nepřátelských médií. Volby ale nevyhrávají pouze nejvěrnější stoupenci. Rozhodují je také umírnění a méně angažovaní voliči, kteří často reagují citlivěji na otázky důvěryhodnosti a osobního chování politiků.

Průzkumy naznačují, že právě zde začíná být problém viditelný. Nemalá část republikánských voličů pochybuje, že se etická úroveň federální vlády pod Trumpovým vedením zlepšila. Ještě varovnější je skutečnost, že významná část Američanů souhlasí s tvrzením, že prezidentovi příliš nezáleží na lidech, jako jsou oni sami.

Demokraté budou před listopadovými volbami (volby do amerického Kongresu) nepochybně stavět kampaň na obrazu Trumpa jako politika, který využívá úřad ve vlastní prospěch. Nemusejí přitom přesvědčit většinu jeho voličů. Stačí, aby část z nich zůstala doma.

Tajemství Trumpova vzestupu spočívalo ve schopnosti přesvědčit miliony obyčejných Američanů, že bojuje jejich bitvu proti privilegovanému systému. Pokud však voliči získají pocit, že systém dnes slouží především jemu samotnému, může se z někdejší politické přednosti stát nečekaná slabina.

Spor s daňovou správou, který nemá obdoby

Jen několik dní po zveřejnění informací o prezidentových akciových obchodech přišla další kontroverze. Týká se Trumpovy dlouholeté žaloby proti americké daňové správě IRS kvůli úniku jeho daňových přiznání během prvního prezidentského období.

Případ sahá do doby, kdy bývalý zaměstnanec daňové správy neoprávněně poskytl médiím část Trumpových daňových dokumentů. Trump následně tvrdil, že federální úřady nedokázaly jeho údaje dostatečně ochránit, a domáhal se odškodnění od vlády Spojených států.

Celá záležitost má téměř absurdní rozměr. Trump sám připustil, že jako prezident vystupuje současně na obou stranách sporu.

„V jistém smyslu žaluji sám sebe,“ poznamenal.

Ještě větší pozornost, než samotná žaloba však vyvolaly podmínky navrženého vyrovnání. Součástí dohody je mimo jiné ustanovení, podle něhož by americká vláda v budoucnu nemohla provádět daňové kontroly Trumpa, jeho rodiny, jeho společnosti ani dalších propojených firem.

Takto rozsáhlé omezení pravomocí daňové správy nemá v moderních amerických dějinách známý precedent.

Danny Werfel, který vedl IRS v letech 2023 až 2025, uvedl, že si není vědom jediného případu, kdy by se daňová správa předem a natrvalo vzdala možnosti kontrolovat již podaná daňová přiznání konkrétní osoby nebo společnosti.

Za běžných okolností by podobně neobvyklou dohodu podrobně přezkoumal federální soud. Situaci však komplikuje skutečnost, že Trumpova administrativa zastává názor, že soudní schválení není nezbytné. Prezident navíc usiluje o stažení vlastní žaloby, což by mohlo celý případ vyvést z obvyklého soudního rámce.

Celá kauza tak znovu otevírá otázku, zda je možné oddělit osobní zájmy prezidenta od zájmů státu ve chvíli, kdy obě role zastává tatáž osoba.

V americkém systému, který je založen na rozsáhlé síti kontrol a protivah, jde o otázku mimořádně citlivou. A právě proto spor o Trumpova daňová přiznání přerostl rámec běžného soudního řízení a stal se testem odolnosti samotných institucí.

Trump nezapomíná ani na ostatní

V rámci řešení Trumpova sporu s IRS americké ministerstvo spravedlnosti oznámilo vznik fondu ve výši 1,776 miliardy dolarů, který má odškodnit osoby údajně poškozené „zneužíváním státní moci“ a politicky motivovaným stíháním. Projekt, označovaný jako Anti-Weaponization Fund, je tak dalším kontroverzním krokem druhé administrativy prezidenta Donalda Trumpa.

Podle ministerstva spravedlnosti má program pomoci lidem, kteří se stali oběťmi „weaponizace“ federálních institucí. Kritici však upozorňují, že pravidla jsou formulována velmi široce a umožňují žádat o odškodnění prakticky komukoli, kdo tvrdí, že byl terčem nespravedlivého postupu státu.

Největší pozornost vzbudila otázka, zda by mezi příjemci mohli být i účastníci útoku na Kapitol ze 6. ledna 2021. Představitelé administrativy opakovaně odmítli takovou možnost vyloučit. Řada odsouzených i jejich právníků již veřejně uvedla, že plánují o odškodnění požádat.

Právě tato skutečnost vyvolala ostrou reakci části veřejnosti i bývalých představitelů bezpečnostních složek. Odpůrci projektu tvrdí, že by mohlo dojít k paradoxní situaci, kdy federální vláda začne vyplácet odškodnění lidem, kteří byli odsouzeni za násilné činy během útoku na sídlo Kongresu.

Zastánci fondu naopak argumentují, že americké úřady v minulosti zřizovaly zvláštní kompenzační programy i mimo běžné soudní řízení. Podle nich je cílem napravit případy, kdy státní instituce postupovaly nespravedlivě nebo překročily své pravomoci.

Celý projekt se však zatím zastavil ještě před zahájením výplat. Proti fondu byly podány žaloby a federální soud jeho fungování předběžně zablokoval. Ministerstvo spravedlnosti následně oznámilo, že práce na programu pozastavuje do doby, než soudy rozhodnou o jeho zákonnosti.

Spor tak otevírá širší debatu o tom, kdo je vlastně obětí politicky motivovaného výkonu státní moci a kdo nese odpovědnost za události posledních let.

V sázce přitom není jen téměř 1,8 miliardy dolarů z federálních prostředků, ale také precedens, který by mohl změnit způsob, jakým Spojené státy přistupují k odškodňování občanů za údajné zneužití státní moci. (mar)