Evropská unie slibuje transparentnost a otevřenost. Realitou je utajování a překrucování. (Ilustrační koláž).

Bruselské elity rády hovoří o transparentnosti. Je to jedno z nejoblíbenějších slov Evropské unie, které se neustále opakuje v projevech, strategiích, nařízeních i deklaracích. Občanům se slibuje otevřenost a novinářům se slibuje přístup k informacím. Realita fungování Evropské unie je, jak jsme už zvyklí, značně odlišná odlišná.

Při bližším pohledu za marketingovou fasádu prezentací o úplné transparentnosti vidíme utajování, překrucování, zdržování a další průtahy ve zveřejňování informací, které by umožňují Evropské komisi pohodlný život za minimální veřejné kontroly.

Jednu z nejjasnějších ukázek této propasti mezi rétorikou a realitou najdeme v práci evropského veřejného ochránce práv (ombudsmana), tedy instituce, jejímž úkolem je vyšetřovat nesprávný úřední postup v rámci unijního aparátu. Ombudsman dostává stížnosti na průtahy, utajování, odmítání poskytnout dokumenty a další byrokratické překážky. Stížnosti týkající se transparentnosti jsou typicky jedním z nejčastějších problémů, které úřad řeší.

V nedávném projevu k investigativním novinářům popsala evropská ombudsmanka Teresa Anjinho systém, v němž je získávání dokumentů od institucí EU pomalým a frustrujícím procesem. Žádosti se často zpožďují. Odpovědi přicházejí až poté, co politicky zásadní moment pomine.

Právní lhůty se natahují. Často jsou nutná odvolání. Někdy informace dorazí až ve chvíli, kdy jejich zpravodajská hodnota prakticky zmizí. Problém není v tom, že by neexistovala pravidla. Na papíře má Evropská unie jedny z nejpropracovanějších mechanismů transparentnosti na světě. Občané mají plné právo vyžadovat dokumenty.

Opožděná transparentnost je odepřená transparentnost

Jenže opožděná transparentnost je odepřená transparentnost. Dokument zveřejněný šest měsíců po zásadním politickém rozhodnutí je novinářům, kteří se snaží vysvětlit aktuální dění, často k ničemu.

Informace zveřejněné až po skončení jednání nemohou ovlivnit veřejnou debatu. Otevřenost, která přichází až ve chvíli, kdy jsou rozhodnutí nezvratná, se stává pouhým administrativním rituálem.

Sama ombudsmanka mnohé z těchto potíží popsala. Její úřad opakovaně tlačí na unijní instituce, aby zveřejňovaly více informací, poskytovaly dokumenty rychleji a nabízely jasnější vysvětlení.

Avšak samotná nutnost těchto zásahů odhaluje rozsah celého problému. Kdyby transparentnost fungovala správně, nebyl by důvod, aby ji ombudsman neustále připomínal.

Pokud evropský ombudsman neustále poukazuje na selhání v oblasti transparentnosti, proč se selhání stále dokola opakují? Část odpovědi spočívá v samotné povaze této instituce. Ombudsman může vyšetřovat, kritizovat a vydávat doporučení.

Ale nemůže nic úřadům nařídit. Jeho vliv se opírá především o přesvědčování a publicitu, nikoli o přímou moc. I zastánci této instituce uznávají, že do značné míry závisí na morální autoritě. A morální autorita však vyžaduje pozornost veřejnosti. A v tom je tento příběh téměř tragický.

Ombudsman pravidelně vydává zprávy, provádí vyšetřování a vydává doporučení, které zveřejňuje na výroční tiskové konferenci svého úřadu. Přesto si toho, mimo relativně úzký kruh novinářů, specialistů na EU a bruselských insiderů, všimne málokdo.

Evropa vytvořila instituci, jejímž účelem je odhalovat administrativní nedostatky, přesto však tato instituce sama funguje převážně v ústraní.

Mezitím klesá veřejná důvěra v evropské instituce. Občané si často stěžují, že se rozhodnutí přijímají kdesi daleko, lidmi, které neznají, a procesy, kterým nerozumí.

Nejvýmluvnější statistikou je sledovanost výroční tiskové konference evropské ombudsmanky.

Tato výroční tisková konference z dubna 2026 zatím přilákala jen mizivé publikum. V době psaní tohoto textu měl záznam výroční tiskové konference evropského ombudsmana na YouTube pouhých 76 zhlédnutí…

Místní amatérský fotbalový zápas dokáže přilákat více diváků. Teenager recenzující sluchátka dokáže přilákat více diváků. Video vysvětlující, jak upéct kváskový chléb, může za jediné odpoledne nasbírat více zhlédnutí.

„Evropský sen“; originální autorský obraz – veškerá práva k použití vyhrazena.

Přitom šlo o výroční prezentaci instituce odpovědné za transparentnost obřího administrativního aparátu Evropské unie. Transparentnost má být základním kamenem demokratické legitimity. Přesto instituce určená k obraně transparentnosti existuje téměř zcela mimo povědomí veřejnosti.

Většina Evropanů by nedokázala říci, jak se jmenuje evropský ombudsman. Mnozí o tomto úřadu nikdy neslyšeli. Ještě méně lidí sleduje jeho vyšetřování.

Evropská unie vybudovala propracovaný systém, který má zaručit otevřenost a odpovědnost. Jedním z nejjasnějších znaků toho, že systém zápasí s problémy, je však skutečnost, že úředník odpovědný za jeho monitorování zůstává téměř neviditelný.

Ale v Bruselu jsou spokojení; teoreticky mají směrnice, nařízení, portály, postupy a kontrolní orgány. Prakticky jsou, ale rozhodnutí evropských úřadů veřejně obtížně kontrolovatelné.

Jenže, transparentnost se neměří množstvím vyprodukovaných dokumentů. Měří se tím, zda občané vědí, co se děje, a zda se instituce bojí veřejné kontroly.

Když oficiální hlídací pes Evropské unie uspořádá zásadní výroční tiskovou konferenci a přiláká méně diváků než schůze vesnického zastupitelstva, lze jen těžko tvrdit, že systém funguje tak, jak byl zamýšlen. (mar)