Pod neutrálně se tvářícím výrazem „předběžná držba“ se stát chystá mávnutím zákonodárcova proutku fakticky znárodnit všechny pozemky v Česku a to hned a bez reálné šance na řádnou kompenzaci.

Soukromé vlastnictví v Česku má být definitivně zrušeno. Samozřejmě, nikoliv takto explicitně, ale kamuflovaně: zavedením tzn. „předběžné držby“ státu. Tedy práva na zestátnění čehokoliv, čeho se státu – pod záminkou všeobecného „dobra“ v podobě pokrytí země dálnicemi a železnicemi – zamane. 

Navrhovaný koncept „předběžné držby“ (v rukou státu) nahrazuje dříve alespoň formálně existující právo na soukromé vlastnictví. Pod neutrálně se tvářícím výrazem „předběžná držba“ se stát chystá mávnutím zákonodárcova proutku fakticky znárodnit všechny pozemky v Česku a to hned a bez reálné šance na řádnou kompenzaci.

Formálním vlastníkem sice bude nadále občan či jiný soukromý subjekt, ale vždy jen do toho okamžiku, kdy státní úředník rozhodne, že pro ten či onen „vznešený“ účel potřebuje ten či onen – až dosud „soukromý“ pozemek.

Možná si tím stát vytváří definitivní předpolí pro úplné zrušení soukromého vlastnictví v ČR.

Okamžité znárodnění

Namísto soukromého vlastnictví v rukou občana má být zákonodárnou rukou jednotnou a nerozbornou („předběžnou státní držbu“ podpořily všechny parlamentní strany; čtěte ZDE) nastolena možnost okamžitého znárodnění libovolného pozemku do rukou státu, potažmo investora (což v případě stavby silnic a železnic bývá většinu státní organizace), jemuž zákonodárce dává tento vyvlastňovací instrument k dispozici.

O rozhodnutí uplatnit vyvlastňovací nástroj předběžné držby pozemku by investor požádal při vyvlastňovacím řízení, aby tak mohl co nejrychleji zahájit stavební práce. Cílem tohoto automatického znárodňování pozemků je totiž urychlit (v údajném veřejném, tedy státním zájmu) stavbu silnic a železnic v Česku.

Dnes prý rychlejšímu postupu státních staveb brání jednak „nezodpovědní“ vlastníci pozemků, přes jejichž pozemek má stavba vést, ale i spekulanti a v neposlední řadě aktivisté, kteří pokroku brání jaksi z podstaty aktivismu.

Sorry jako

Uvalení předběžné držby (stát postě řekne: „sorry jako, ale ode dneška je tento pozemek můj“) reálně znamená, že stát (v praxi soukromá, státem najatá a placená firma) bude moci stavět na jakémkoliv pozemku, který si vybere. Bez toho aniž by se s „majitelem“ (ale jakýpak majitel, když se svým „majetkem“ nemůže svobodně nakládat?) na vynuceném odebrání pozemku domluvil.

Nemluvě ani o nemožnosti původního „majitele“ dosáhnout férové finanční kompenzace, která se v rámci předběžné držby stává směšnou fikcí. Jak by mohl pan Novák o prodejní ceně „svého“ pozemku vyjednávat se státem, když mu stát pozemek prachsprostě ukradl a stal se jeho „držitelem“?

Jak by paní Vonásková mohla vést vyjednávací partii se státem, který nad ní má absolutní vládu, neboť jednak již pozemek fakticky vlastní (pevně drží), a jednak na ochranu svých zájmů disponuje armádou nedotknutelných úředníků a drtivou policejní, vojenskou i soudní (soudy jsou státní, placené z vůle státních úředníků) mocí…

Z „vlastnictví“ pozemku (zatím jen pozemku; ale princip předběžné státní držby lze snadno uplatnit na jakékoliv vlastnictví) se tak fakticky stává fraška.

Svoboda hlasováním

Je evidentní, že tento princip (stát si předběžně, ale navěky přivlastní, co se mu zamane, aniž by před tím byla dohodnuta výše náhrady za vyvlastněný pozemek) je v rozporu s ústavou (respektive Listinou základních práv a svobod). To však nic neznamená, neboť (jak ukázal spor o legálnost EET) Ústavní soud neposuzuje případy „odborně“ či z pohledu přirozeného práva na základní svobody, nýbrž „demokraticky“, čili hlasováním.

Když se na soudu najde těsná většina soudců pro odepření lidské svobody, pak je odepření svobody uznáno za ústavní a tedy legální…

Stát si pak v rámci nových pravidel o předběžném (ale věčném) znárodnění čehokoliv může od občanů zcela legálně, kdykoliv dle libosti vzít jakýkoliv pozemek, jelikož se automaticky a univerzálně stává předběžným (tedy primárním a přednostním) držitelem (= majitelem) všech pozemků v zemi.

Na co si stát ukáže, tam bude tam moci ve vzdálené budoucnosti postavit silnici či železnici.

Betonářský korporativismus

Ve vyšším zájmu uskutečnění plánů moudrého, neomylného státu se pod návrh na předběžnou „vyvlastňovací“ držbu podepsaly všechny parlamentní strany, tedy i ty, které se v posledních letech takticky stylizovaly do role ochránců soukromého podnikání. Přednost však nyní dostalo budovatelské nadšení v zájmu betonářského korporativismu.

Nově prosazovaná forma „zestátňování bez diskuse“ (jak lze předběžnou státní držbu jistě charakterizovat) je dalším krokem v plíživé expanzi státu, který je bez mrknutí oka ochoten na oltář všeobecného dobra a nejveřejnějších z veřejných zájmů pohodit jakoukoliv lidskou svobodu, respektive trosku svobod, která pod mnohaletém řádění socialistických vlád ještě vůbec zbývá.

Logickým pokračováním bude extenze předběžné držby státu do dalších forem vlastnictví. Konečnou stanicí pak bude totální zrušení všeho, co by jen vzdáleně připomínalo skutečnou svobodu.

To vše je a vždy bude samozřejmě prováděno sociálně citlivě tak, aby si masový volič, toho času slavící či oplakávající výsledkem „fatální“ volby prezidenta republiky, ničeho nevšiml…