Ministerstvo vnitra navrhuje zakotvit přímo v Ústavě právo občanů nabývat, držet a nosit zbraně. Vlastnictví funkční zbraně a její nošení na veřejnosti by mohlo pomoci v osobní obraně i ochraně soukromého majetku, ale i ve válce proti islamistickým teroristům.

Chovancovo ministerstvo vnitra navrhuje zakotvit přímo v Ústavě právo občanů nabývat, držet a nosit zbraně. Návrh je motivován snahou o zvýšení bezpečnosti v Česku. To vše v kontextu nové reality, jejímž středobodem jsou teroristické hrozby islamistů. Tento záměr Chovancova resortu lze proto považovat za krok správným směrem.  

Návrh ministerstva vnitra, který má povzbudit občany k ozbrojování a k nošení zbraní, posiluje osobní svobodu občanů. Vlastnictví a nošení zbraní obecně zlepšuje schopnost jednotlivce na fyzickou ochranu své osoby či osob blízkých, stejně jako na ochranu soukromého majetku.

S vlastnictvím funkční zbraně (pokud možno, nošené i na veřejnosti) přestávají být lidé pouhými bezbrannými ovcemi odepsanými na odstřel teroristou či podobnými šílenými agresory.

Důvodová zpráva současně vysvětluje, že ze strany vnitra jde o reakci na teroristické útoky v Evropě. Teoreticky vzato, čím více a lépe ozbrojených občanů ČR, tím větší šance, že se díky tomu podaří odrazit hypotetický útok teroristů na našem území.

Evropa ve válce

Je nutno ocenit realistický přístup ministerstva vnitra, které si zjevně uvědomuje, že se Evropa, včetně České republiky, ocitla ve válce se zcela novým nepřítelem. Nepřítelem, jehož zákeřným útokům jsme – zatím naštěstí jen skrze média – svědky s čím dál vyšší četností.

Nemělo by se zapomínat, že všechny útoky islámských teroristů v Evropě z poslední doby byly cíleny výhradně na obyčejné a nic netušící občany, nikoliv na představitele státní moci.

Obrana občanů v Evropě by tedy, naprosto logicky, měla být posílena. Každému soudnému člověku musí být jasné, že možnosti státních bezpečnostních sborů při ochraně obyvatelstva před teroristy jsou velmi omezené.

Nikdo neví, kdy, kde a jak teroristé zaútočí. Policie, z důvodů kapacitních a logistických, nemůže být nonstop na všech místech a nemůže tedy vždy a všude chránit všechny občany.

Fatální zlom

Co je v „ozbrojovacím“ návrhu Chovancova resortu zásadní, je přiznání, že stát samotný nedokáže ochránit bezpečnost všech občanů. Vnitro dokonce konstatovalo, že posílením práva na držení a nošení zbraní se občané budou moci lépe podílet na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti v České republice.

To je fatální zlom v doposud uplatňované bezpečnostní politice státu. Stát už neříká: občane, na svoji osobní obranu nemusíš cokoliv podnikat, protože naše všemocná policie ti kdykoliv a kdekoliv pomůže a dokonale tě ochrání.

Stát nyní vysílá úplně nový signál: občané, chcete-li osobní bezpečnost, musíte si ji zajistit sami. Chcete-li, aby v Česku bylo bezpečno, musíte se o to sami přičinit – pomůžete tím sobě, policejním sborům a vlastně i celé společnosti.

Je dobré, že Chovancovo vnitro ke vzniklé situaci začalo přistupovat racionálně a přejalo koncepci, kterou nezávislí odborníci s politicky nepředpojatým pohledem na svět prosazují už věky.

Kritici chtějí monopol státu

Objevily se však názory, které novou, veskrze logickou a rozumnou doktrínu vnitřní bezpečnosti zpochybňují. Kritici poukazují na to, že základním atributem moderního státu je jeho teritoriální monopol na užití násilí, tedy existence monopolu státu na zajišťování bezpečnosti občanů.

Odpůrci vnitrem navrhované ústavní změny tvrdí, že pokud stát začne přiznávat svoji neschopnost při poskytování bezpečnosti a pokud stát současně začne vybízet občany, aby se o svoji bezpečnost starali sami, pak prý stát pozbývá svého smyslu.

Podle zastánců zachování tuhého státního monopolu na cokoliv se prý v tomto případě nabízí otázka, proč by si občané měli stát platit, když vláda nedokáže naplňovat klíčové atributy státu, jako je zajišťování bezpečnosti občanů…

Na všechny oponentní pochybnosti a otázky lze přitom velmi snadno a velmi logicky odpovědět.

Přežití civilizace

Především, ona základní představa o monopolním postavení státu (tedy vládou řízených policejních sborů) při zajišťování bezpečnosti občanů byla mylná od samého počátku. To se dnes potvrzuje nad slunce jasně.

V současné situaci je však ona proklamovaná charakteristika státu jako monopolní bezpečnostní agentury nikoliv pouze špatná, ale přímo hazardující se samotným přežitím moderní evropské civilizace.

Setrvávat ve slepé uličce ještě slepější důvěry ve stát jako univerzální, monopolní a všespasitelný nástroj na zajišťování bezpečnosti občanů by bylo absolutně nezodpovědné. Ostatně, desítky či dokonce již stovky nevinných obětí zmasakrovaných v Evropě teroristy hovoří za vše. Policie o hrozbě teroru věděla, pachatele sledovala, ale masakrům vlastních občanů  nezabránila…

Předehra k peklu

Dá se přitom důvodně předpokládat, že dosavadní teroristické útoky islámských agresorů jsou jenom nevinnou předehrou k peklu, které chtějí v Evropě (a na celém Západě) rozpoutat.

Nezapomínejme, že Evropa, vedená povýšenými úřednickými elitami v Bruselu a Berlíně, již delší dobu páchá sebevraždu v přímém přenosu.

Postupnou sebevraždu, v níž Brusel a jedna kancléřka k tomu nechávají starý kontinent osidlovat masami lidí přicházejícími z jiných civilizací a bez ověřené identity. Přitom velká část běženců přišla či připlula do Evropy jen bezpracně hodovat na velkorysých sociálních dávkách bohatých zemí EU.

A část cizokrajných běženců chce vedle parazitování na sociálních dávkách (berlínský terorista Amri žádal o dávky pod několika falešnými identitami…) zničit Evropu i fyzicky, tedy se zbraní v ruce a nenávistným náboženstvím v hlavě.

Na vzniklou situaci musí společnost reagovat. Nemůže dále setrvávat v bludu a falešné víře v lepší příští, v němž se vše vrátí do starých dobrých kolejí, v nichž v Evropě nebudou ani miliony „nových Evropanů“, ani tisíce potenciálních teroristů.

Z dnešního bezpečnostního – a evidentně neúčinného – schématu proto musí společnost vystoupit a namísto bezpečnostního monopolu státu musí preferovat dosažení skutečné, reálné bezpečnosti obyvatel.

Stát a bezpečnost

Toho však nelze dosáhnout bez přenesení alespoň části zodpovědnosti za vlastní bezpečnost na samotné občany – ať už formou posílení jejich právní jistoty při držení a použití zbraní vůči agresím, respektive zjevným agresorům. A nebo jinými způsoby, které v míře vrchovaté dokáže nabídnout trh – samozřejmě jen tehdy, pokud mu stát nehází klády pod nohy.

Proč platit stát, když neplní svou roli, tedy když není schopen zajistit každému občanovi v jakýkoliv okamžik jeho bezpečnost?
Taková otázka je správná a logická. Zajišťování bezpečnosti občanů by totiž samozřejmě probíhalo nejefektivněji na ryze soukromé, tržní bázi. O tom nemůže být sporu. Dnes a denně stát dokazuje, že neumí efektivně natož kvalitě poskytovat jakékoliv skutečné služby spotřebitelům (s výjimkou „služby“ poskytování dotací z kapes druhých).

Přitom, osobní bezpečnost občanů je klasickou tržní službou, kterou si stát uzurpoval ve snaze ovládnout společnost a udržet občany v nevolnické bezbrannosti.

Zrušení státních či městských policejních sborů je proto velmi smysluplný nápad, jehož dosažení je však vzhledem k poměrům a politickému systému mimo dohlédnutelnou realitu.

Vyzbrojování občanů

Přesto by bylo absolutním šílenstvím nepokoušet se vylepšit dnešní etatistický systém ochrany obyvatelstva, v němž základem „bezpečnosti“ jsou vládou organizované a z veřejné kasy placené policejní jednotky.

Cesta k přesunu co největšího dílu odpovědnosti za vlastní bezpečnost na samotné občany (či ještě lépe na soukromé, na tržní bázi fungující bezpečnostní síly), například v podobě vyzbrojování občanů a větších práv při legálním nošení a používání zbraně je tím nejlepším možným směrem, kterým by společnost měla postupovat.

A to i přesto, a nebo právě proto, že vládnoucí bruselská mašinerie usiluje o pravý opak, tedy o totální odzbrojení euroobyvatelstva.