Ilustrační foto: Prezident republiky Miloš Zeman zavítal mezi nejmladší školáky. Školství v zemi centrálně plánuje a řídí příslušné ministerstvo.

Ministerstvo školství čelí zajímavému odhalení. Jeho vlastní školní inspekce totiž zpochybnila celý školský systém, tedy především práci samotného ministerstva. Ve svém zjištění došla inspekce k mrazivému závěru: výuka na školách je natolik předimenzovaná, že děti nejsou schopny pojmout stále rostoucí rozsah učiva. Žáci tedy nezažívají proklamovanou „školu hrou“, ale jen tvrdou řeholi…

Nemůže být divu, že studijní výsledky žáků neodpovídají tomu, co by (podle centrálních plánů) měli umět. Ministerské rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezující obsah učiva jsou totiž podle České školní inspekce příliš obsáhlé. Při jejich plnění nezbývá čas na procvičování látky ani na její opakování, natož na zábavné učení. Není prostor pro vlastní aktivitu žáků; moderní formy výuky jsou většinou pouze utopickým snem…

Stát už před více než 10 lety nahradil školní osnovy sofistikovanějším pojmem „rámcové vzdělávací programy“, jež mají za úkol zhruba totéž: tedy z nadřazeného ministerského centra diktovat základním školám, co všechno mají děti učit (naučit?)…

Fatální závada

Nejnovější zjištění inspekce ukazuje na fatální závadu státního školského systému. Tedy systému, jehož hlavním cílem je výuka sama o sobě, nikoliv skutečné vzdělávání dětí. Základním problémem tohoto systému je jeho centrální plánování. To se nikdy nikde neosvědčilo.

Vzpomeňme namátkou komunistické Československo a jeho neschopnost uspokojivě naplánovat výrobu toaletního papíru tak, aby na konci procesu vznikl dostatek onoho tragicky nekvalitního papíru… Výsledkem státního plánování byla vždy nekvalita a nedostatek.

Demokratický stát se však přesto o cosi podobného nadále pokouší – bohužel zrovna i ve školství, respektive v oblasti vzdělávání (přičemž školství a vzdělávání není totéž). Přičemž právě tato oblast je podle mnohých odborníků absolutně klíčová pro další (nejenom) ekonomický rozvoj země.

Plánovací experiment

V oblasti základního školství/vzdělávání jsou předmětem pokračujícího plánovacího experimentu děti a jejich výuka. A výsledky jsou takové, jaké ozřejmila inspekce. Tedy neradostné až tristní.

Inspekce vlastně nepřímo potvrdila něco, co čistě intuitivně a laicky tušil snad každý (snad s výjimkou ministerských plánovačů). Totiž, že objem učiva, který lze dětem spolehlivě „nalít“ do hlavy, nelze zvyšovat donekonečna.

Děti mají stále stejné mozky a tedy i zhruba stejnou kapacitu se učit a vstřebávat nové poznatky. Jenže, v dnešní internetové a sociálně-síťové době jsou zaplaveny tolika mimoškolními vjemy a informacemi, že jejich potenciál a ochota absorbovat nové školní poznatky spíše upadá.

Navíc, každé dítě je jiné. Každé má v daném věku trochu (či více) odlišnou mentální kapacitu, zájmy, schopnost soustředění a fyzické možnosti podstupovat ono každodenní, státem předepisované školské martyrium.

Školská výroba

A právě v tom je onen fatální omyl centrálně řízené a ještě centrálněji plánované státní „školské výroby“ (tedy povinné docházky spojené se snahou učitelů vtloukat dětem látku do hlavy). Stát a jeho školní plánovači vycházejí z hypotézy, že všechny děti jsou víceméně stejné a univerzálně zaměřené – tedy schopné se během jednotné (jednotkové) doby naučit stejný rozsah učiva z předem definovaných oborů a oblastí, které jsou (dle ministerské centrály) pro každé dítě stejně zajímavé.

Realita je totálně odlišná. Každé dítě baví něco jiného, každé má odlišné vlohy pro ten či onen obor (čest výjimkám). Každé dítě má v konkrétním věku odlišnou mentální kapacitu a fyzické schopnosti. Některé se vydrží učit hodiny denně, jiné sotva pár desítek minut. Každé má také trochu jiné rodinné zázemí, atd.

Stanovování jednotných vzdělávacích programů pro všechny školy a všechny děti (zhruba stejného věku) je tedy z tohoto pohledu absolutním omylem. Děti jsou přece do běžných státních škol a tříd vybírány ne podle společných zájmů, vloh či aktuálních mentálních schopností, ale „spadají“ do nich zcela náhodně: zhruba dle věku (v rozmezí 12 měsíců narození) a místa bydliště.

Docházka traumatem

Logickým důsledkem univerzálních, centrálně nadekretovaných RVP (novodobých osnov) je to, že taková jednotná výuka s rozsahem učiva stejným pro všechny vyhovuje optimálně jen menšině dětí. Pro část žáků jsou objem, náročnost a tempo výuky předimenzované. Škola, tedy povinná školní docházka je pro ně neúměrnou zátěží či dokonce (vzhledem ke školním neúspěchům a špatným „státním“ známkám) traumatem.

Pro jinou skupinu žáků je tempo výuky naopak pomalé a škola je proto příliš nebaví.

Spokojen s výukou pak následně není téměř nikdo. Snad s výjimkou ministerstva školství, které jako tvůrce, garant a hlavní organizátor systému nemůže dávat nespokojenost najevo…

Školní inspekce (která je součástí resortu) přesto vynesla kritický verdikt, který je objektivním pohledem na krutou realitu jednotného, centrálně plánovaného státního školství.

Odříznutí ministerstva

Opravdovým řešením vzniklého (a fakticky po generace trvajícího) stavu by byla liberalizace školství, tedy například odříznutí ministerstva (nejlépe však jeho úplné zrušení bez náhrady) a jeho „vševědoucích“ úředníků od tvorby vzdělávacích plánů škol a následné odstátnění celého školství.

Cílem by přece měl být absolutně decentralizovaný a svobodný vzdělávací systém, jež pokud možno co největšímu množství dětí dokáže nabídnout vzdělávání šité na míru jejich konkrétním schopnostem a zájmům. Tedy stav opačný tomu dnešnímu, státem a politiky řízenému unifikovanému školskému mechanismu, jež úřad prodává veřejnosti pod zavádějícím pojmem „vzdělávání“.

Spoléhat na stát, že dětem dokáže zajistit kvalitní vzdělání univerzálně použitelné v dynamickém světě 3. tisíciletí, je stejně naivní, jako spoléhat na stát, že dokáže postavit dálnice či dokonce zajistit jejich plynulou průjezdnost.

Nemá smysl doufat

Nemá smysl čekat či doufat, že stát dokáže poskytovat skutečnou službu v oblasti vzdělávání dětí a mládeže.Nedokáže to z principu. Stát neumí poskytovat kvalitní komerční služby. A vzdělávání je zcela standardní komerční služba.

Jediné, co státní vlády spolehlivě dokáží, je expandovat, čehož je školství klasickým příkladem. Počet zaměstnanců celého školského sektoru se vyšplhal ke čtvrt milionu osob a rozpočet pro regionální školství za 2 roky nabobtnal o 40 miliard. A reálné přínosy této expanze pro většinu žáků základních škol? Neznatelné, jak potvrdila školská inspekce.

Jenže, kapři ani ministerští úředníci si svůj státem (tedy poplatníky) mohutně živený školský rybník nikdy sami nevypustí… Zdá se, že všichni přímí aktéři systému se shodují na tom, že lékem na churavějící školskou výuku budou nové a – jak jinak – lepší ministerské osnovy, tedy již zmiňované rámcové vzdělávací programy.

Úředníci 21. století

Podle inspekce by se programy měly změnit tak, aby odrážely požadavky na vzdělávání ve 21. století. Jenže, jak mohou ministerští úředníci či inspektoři vědět, co přesně které dítě (jež konkrétně neznají) potřebuje pro 21. století?

A proč vlastně mají být – skrze centrální řízení a unifikované „osnovy“ – organizátorem a garantem vzdělanosti dětí zdejší politici a ministerští úředníci? Děti přece nepatří státu, nýbrž (do určitého věku) svým rodičům… Nebo snad už ne?

Ale zpět k rozsahu učiva a státním osnovám, tedy rámcovým programům. Jistě, osnovy (tedy RVP) a tedy rozsah učiva lze zredukovat a celkově tím snížit nároky na žáky školou povinné. Takový postup by vyhověl jisté skupině dětí, pro druhou by ovšem vedl k ještě většímu „znudění“ z důvodu nízké náročnosti školy…

Vyhovět či zavděčit se v současném školství všem prostě nejde, neboť, jak bylo uvedeno a jak většina asi tuší, každé dítě je jiné a pro výuku je jinak disponované. Každé ke svému optimálnímu vzdělávání potřebuje jiný přístup, jiný rozsah látky, jinou obsahovou a oborovou strukturu, jiné tempo výuky, apod.

Centrální školství

Základní školství tak zjevně i nadále zůstane založeno na centrálním řízení, potažmo ústředním plánování. Stát a jeho resortní úředníci si i nadále budou hrát na vševědoucí znalce naší budoucnosti. Prostě se jen, poučeni předchozímu chybami a nezdary, budou snažit plánovat nověji a lépe…

Vhledem k výše uvedenému je zřejmé, že to nebude nikdy fungovat a to z důvodu fundamentálně rozporuplné podstatě „školského“ systému. Tou je centrální plánování a snaha státu po univerzálním, jednotném vzdělávání všech žáků, jejichž odlišnosti, schopnosti, vlohy a zájmy jsou nekonečně různorodé.