Pokud jde o ekonomické či energetické přínosy státní manipulace s přirozeným časem, bylo jasně dokázáno, že ty jsou nulové.

I v letošním roce stát převzal roli pána našeho času a vnutil nám začátkem jara takzvaný „letní čas“. Tuto veskrze manipulativní činnost s lidskými životy stát v Česku koná již „jubilejních“ 100 let. Každého člověka nutí posouvat s ručičkami hodin či digitálními ukazateli o 60 minut vpřed či vzad. Každého občana, ať už chtěl nebo nechtěl, posouvá státní mašinerie časem tam i zpět, aby mu názorně ukázala, kdo je skutečným pánem jeho života.

Takzvaný „letní čas“ byl u nás (ještě v rámci Rakouska-Uherska) zaveden během první světové války přesně 30. dubna, tedy na „čarodějnice“ roku 1916. Jak výstižné! Letní čas je skutečně čarodějný vynález. Přenáší lidi v čase tam a zpět, jak se vrchnosti zachce…

„Časoměničská“ mánie pražských místodržitelů je však zcela výjimečná, neboť v oblasti zimního času předběhli svět a názorně dokázali, že žádný objektivní čas neexistuje. Existuje jen čas určený vrchností.
Od 1. prosince roku 1946 do 23. února roku 1947 v tehdejším Československu zavedli jakýsi „superzimní“ čas, kdy stát svoje poddané přinutil posunout ručičky na ciferníku o 1 hodinu vzad. Šlo o absolutní světový unikát…

Jako kuriozita vyznívá upřímný zájem bruselských mocipánů o časové manipulace. Loni v říjnu totiž eurokomisařka pro dopravu Violeta Bulcová uvedla, že by Evropská komise mohla zvážit svůj postoj v otázce střídání letního a zimního času v EU. Nejdřív však prý „musí dostat jasné důkazy o vlivu těchto změn na zdraví či dopad v dopravě“.

Aniž bychom chtěli spekulovat nad duševním zdraví této zcela neznámé paní, která v dálavách belgického království rozhoduje o tom, kdy lidé v Česku mají či nemají vstávat a kdy uléhat. Ale tato komisní dáma zaměňuje příčinu a důsledek.

Nepřirozenou změnou a manipulací se životy lidí je přece současný stav, kdy všemožní komisaři a národní vládci šibují ručičkami hodin, kam se jim zachce! Návrat času do jeho přirozeného řečiště, daného rotací planety, oběhem kolem Slunce a fyzikálními zákony, přece není nutno přezkoumávat z hlediska dopadů na zdraví a dopravu!

Bruselská logika se však z podstaty vymyká přirozenosti a mění svět naruby. Nemůže proto překvapit, že státem vynucené změny berou bruselští eurobohové za cosi svatého a tedy i nadřazeného vesmírným zákonům.

Čas vymknutý z kloubů

Tak či tak, máme i letos čas vymknutý z kloubů. Díky státem vynucenému skoku do budoucnosti žijeme opět část roku „napřed“. Dítě, které se narodí půl hodiny po půlnoci „letního času“, má fakticky dvě různá data narození: jedno letní a jedno zimní…

Den co den, hodinu po hodině činí stát vždy a všude to stejné: mění přirozený řád světa na zcela nepřirozený svět, který se odmítá řídit přirozenými principy. Řídí jej stát svými uměle zkonstruovanými zákony, které se proměňují v rytmu nepředvídatelných vrtochů vládců legislativní mašinerie.

Lidé si na umělý letní čas postupně zvykli, i když tato státní časoprostorová manipulace nedává žádný smysl a nemá sebemenší přínosy. Lidé jsou v jádru optimističtí a za vším zlým hledají vždy aspoň kousek dobra. Bylo a je tomu zajisté podobně i v případě letního času.

Část veřejnosti přijímá tok času s apatickou odevzdaností, smířena s čímkoliv, co vrchnost předurčí.

Umělé posuny hodinek vpřed nebo vzad nejsou tím, co by loajálního občana mohlo vyvézt z míry. Změna je přece úředně předepsána na dobu, kdy každý slušný člověk spí… Tak proč řešit něco, co „dobrácký“ stát v potu tváře prováděl uprostřed noci!

Svět kolem bude přece úplně stejný i po probuzení, navzdory tomu, že uprostřed tajemné jarní noci došlo k nepřirozenému a nereálnému pohybu času o hodinu vpřed.

Jiná část obyvatelstva uvažuje s optimistickou logikou zákona o zachování času. Řekne si: Inu, co naplat – vždyť ten stát je nadmíru férový. Onu jedinou hodinu si na jaře pouze vypůjčil. Všemocný stát je tak velkorysý, že nám půjčenou hodinu na podzim zase milostivě vrátí, respektive úředně přidělí hodinu spánku navíc.

Suma sumárum, z pohledu celého roku se krádež nekoná, došlo jen k jakési bezúročné půjčce lidského času ve prospěch státu.

Otázka, k čemu stát tuto časovou půjčku potřebuje, má přitom velmi jasnou odpověď: Fakticky k ničemu, ale politicky k mnoha účelům.

Pokud jde o ekonomické či energetické přínosy státní manipulace s přirozeným časem, bylo jasně dokázáno, že ty jsou nulové. Z hlediska ekonomiky a zdraví občanů převažují jen a jen problémy. Chaosem v dopravě počínaje a závažnou změnou denního režimu a poruchami spánku konče.

Politicky však státní časová manipulace pomáhá rok co rok dokazovat, kdo je v zemi skutečným a neomezeným pánem, kdo drží moc natolik absolutní, že může rozhodovat o planetárním čase, kdo třímá v otěžích takovou sílu, že dokáže lidem brát a pak zas dávat hodinu jejich života.

Mašinerie, která mění řád lidských životů, která smí každého donutit, aby vstával za tmy, namísto za světla. Úřední moloch, který celému národu v létě vnutí, aby v noci usínal ještě za světla.

Inženýři našeho času

Stát během let dokázal pozemskou masu navyknout na umělou proměnu času a denního režimu, aniž by tato monstrózní manipulace s lidskými životy komukoliv stála za jakýkoliv znatelný protest.

A když už se státu povedl takový husarský kousek sociálního inženýrství, není divu, že je pro stát jen hračkou vnutit těm stejným občanům podobné husarské kousky, jako je například orwellovský Velký bratra elektronické kontroly tržeb podnikatelů a zákazníků. (Jak vyšlo nedávno najevo, mohou být v rámci elektronického kontrolního mechanismu tržeb trestání také zákazníci.)

Stát, který beztrestně dokázal vycvičit občanstvo ke kolektivnímu a ryze nesmyslnému posunování ukazatele času tam a zpět, pak již nemá problém zavádět stejný princip například v oblasti daní, které jsou krví státu.

Prodává lidem podobnou legendu jako u machinací s ukradenou a vrácenou hodinou.

Zástupci božského státu na zemi tvrdí, že nejdříve musí občanům odebrat část jejich majetku (ve formě daní a poplatků), aby jim odebrané prostředky později částečně vrátil ve formě „státních služeb“.

Jenže zatímco ukradená hodina života je ze strany úřadů vrácena lidem nepoškozena zpět v rozsahu celých 60 minut, částečné vracení daní ve formě státních služeb je ryze fiktivní. Stát lidem ve skutečnosti nevrací vůbec nic.

Značnou část prostředků si stát nechává na udržování vlastní podstaty, tedy života rozkošatělé armády úředníků a dalších státních zaměstnanců. Část prostředků pak vrací ve formě pseudoslužeb, které reálně nejsou službami, neboť u nich neexistuje tradiční (tedy dobrovolná) vazba mezi prodejcem a zákazníkem.

Jinak řečeno, jsou to „služby“, které buď „slouží“ k vymáhání poslušnosti, k odebírání peněz z kapes poplatníků či k vynucování regulací všeho druhu. A nebo jde o dodávku činností v takové formě, kvantitě či (ne)kvalitě, o níž rozhoduje výhradně stát bez možnosti výběru či svobodné volby na straně občana – spotřebitele.

Část peněz vybraných na daních je „lidem“ vraceno v podobě dotací miliardářům a sociálních dávek, které lze sotva považovat za službu v pravém slova smyslu (rozdávání peněz není služba: jde o charitu, a to ještě jen tehdy, pokud jsou prostředky rozdávány těm, kteří jsou hendikepováni natolik, že se o sebe nedokáží postarat sami).

Legální časokrádež

Jak vidno, mezi krádeží času a výběrem daní panuje fatální rozdíl. Při krádeži času stát vezme hodinu života každému jedinci bez výjimky. Každému (tedy, pokud se tento navrácení dožije) ji ovšem na podzim „poctivě“ vrátí zpět.

U daní, které jsou fundamentální podstatou státu (bez daní by stát neexistoval ani sekundu), je tomu však jinak. Část prostředků není plátcům daní vrácena vůbec, část je pak navrácena ve formě pseudoslužeb a část prostředků je rozdána těm, kdo před tím státu neodvedli ani korunu.

Jak bylo řečeno, hodinu života uzmutou na jaře zaváděním letního času stát nakonec vždy vrátí. Vrátí, neboť ví, že musí. Má totiž nad sebou vyšší, „dozorující“ autoritu jménem vesmír a fyzikální zákony, proti kterým si stát netroufá zahájit totální válku. Zatím.

Pokud jde o daně a jejich (ne)vracení občanům, zde bohužel žádný dozorce nad státem nestojí. Možná tak EU, ale ta je primárním zdrojem a tvůrcem všech regulací a sociálních manipulací. Není tak dozorcem, nýbrž strůjcem.

Nezbývá tedy než věřit, že i v oblasti daní se jednou objeví skutečná autorita, která zajistí alespoň takovou spravedlnost, jaká dnes ještě stále platí u letního času.

(Přetištěno z roku 2016)