Ministr financí Babiš (na snímku vlevo) zase jednou přestřelil, když blahořečil zaměstnance za to, jak poctivě a pravidelně platí daň z příjmu. V praxi však zaměstnanci tuto daň neplatí, jelikož ji za ně (povinně) hradí zaměstnavatel ze svých prostředků.

Miliardář „ve službách státu“, Andrej Babiš, v rámci své premiérské vládní vize pronesl na obhajobu EET a dalších antiopatření proti živnostníkům zásadní daňový argument, který je jedním z největších mýtů a zaslouží si objasnění. Babiš a mnoho dalších se domnívá, že zaměstnanci v ČR platí daň z příjmu. Pravý opak je pravdou.

Finanční ministr a šéf ANO Andrej Babiš opětovně postavil do antagonistického protikladu „zlou“ třídu živnostníků a drobných podnikatelů na té horší straně a na straně druhé onu dokonale poctivou třídu zaměstnanců, která prý – na rozdíl od živnostníků – ve svatém nadšení a s neúprosnou nevyhnutelností platí hodnému státu a ještě hodnějšímu ministrovi měsíc co měsíc příslušnou daň z příjmu…

„Pět milionů zaměstnanců platí daně každý měsíc a nikdo se jich na nic neptá,“ uvedl ministr Babiš na konto daně z příjmu, o kterou je zde vedena polemika.

Inu, nikdo se zaměstnanců neptá, jelikož není proč a není na co se zaměstnanců ptát. Oni totiž platbu své příjmové daně vůbec nemají „v popisu práce“.

Babiš chtěl svojí zavádějící argumentací zdůvodnit, proč je spravedlivé, aby podnikatelé podléhali kontrolnímu systému EET. Ve zjevné obavě, že EET nemusí přežít volby…

Faktem je, že opoziční ODS a TOP 09 chtějí elektronickou evidenci tržeb úplně zrušit (stížností k Ústavnímu soudu, ve sněmovně na to asi mít jen tak sílu nebudou). A lidovci nechtějí dovolit, aby se EET po parlamentních volbách týkala dalších skupin podnikatelů v již schválené třetí a čtvrté vlně.

Ale zpět k samotným daňovým odvodům.

Mýtus daně z příjmu

Placení daně z příjmu zaměstnanci je mýtus. Pravda je taková, že zaměstnanci daň z příjmu fakticky neplatí. Tuto daň za každého zaměstnance odvádí zaměstnavatel.

Samozřejmě, v konečném důsledku teoreticky bude za každého zaměstnance daň z příjmu uhrazena (tedy, pokud mu vůbec, díky všemožným úlevám a odpočtům, vznikla reálná daňová povinnost). Tedy, v žádném případě se tímto nechce naznačovat, že zaměstnanci v ČR jsou od daně z příjmu osvobozeni (přesněji řešeno, jejich daň z příjmu je státem označována jako srážková; ale svou podstatou je to klasická daň z příjmu).

Babiš: „Pět milionů zaměstnanců platí daně každý měsíc a nikdo se jich na nic neptá.“

O to zde však nejde. Jde o to, zda jsou zaměstnanci natolik poctiví, či dokonce poctivější, než živnostníci. Ti totiž daň z příjmu platí „normálním“, přirozeným (z logiky vynucované daňové povinnosti) postupem.

Podnikatel – živnostník musí nejdříve vygenerovat příjem, tržby. Z těch pak odvede vlastním přičiněním (říci, že z vlastní vůle, by nebylo korektní) příslušnou daň z příjmu. Živnostník tuto daň z příjmu platí ze svých vlastních prostředků, tedy z peněz, které po nějakou dobu zcela prokazatelně byly jeho vlastnictvím.

V pravý čas z těchto vlastních prostředků vezme určitý díl a ten odešle na konto finančního úřadu (finanční „správy“).

Ani korunu na dani

U zaměstnance však k něčemu takovému nedochází. Zaměstnanec státu neodvede ani korunu z peněz, jež by mu kdy patřili, tedy které by byť na sebekratší okamžik přistály na zaměstnancově bankovním účtu či v jeho kapse.

Za každého zaměstnance odvádí státem požadované „desátky“ ze mzdy zaměstnavatel. A zaměstnavatel tyto peníze (srážkovou daň, respektive daň ze zaměstnancova příjmu) bere a odvádí ze svých vlastních prostředků, tedy z prostředků, které byly ve vlastnictví firmy (či zaměstnavatelské instituce), nikoliv v majetku zaměstnance.

Mnoho zaměstnanců pochopitelně tuší a část dobře ví, že se jich týká daň z příjmu či srážková daň, která je za ně odváděna z prostředků zaměstnavatele. Zaměstnanec však s těmito daňovými prostředky nemá fakticky vůbec nic společného.

Nemůže osud (skutečnost, zda zaměstnavatel za něho daň odvede či nikoliv) těchto „daňových“ peněz nijak ovlivnit (tedy, pokud tento zaměstnanec není současně finančním ředitelem či firemním účetním…).

Tvrzení o tom, že zaměstnanci (na rozdíl od údajných zlolajných živnostníků) poctivě odvádějí státu daně z příjmu, je tedy absolutně nepravdivé. Zaměstnanci sami ze své vůle, svým fyzickým přičiněním neodvádějí státu ze mzdy ani halíř.

Zaměstnanec nic netuší

Mnozí zaměstnanci o existenci „jakési“ daně z příjmu či srážkové daně nemusejí dokonce vůbec tušit (natož, že by ji snad chtěli či dokázali hradit). Z jejich pohledu je relevantní pouze a jen částka, která jim od zaměstnavatele přistane každý měsíc na účtu (či snad do kapsy v hotovosti).

V této částce, kterou fyzicky zaměstnanec od zaměstnavatele obdrží, již není ani koruna, kterou by si mohl stát vůči zaměstnanci nárokovat v podobě daně z příjmu (srážkové daně). Jinými slovy, k zaměstnancům prostředky na případný odvod daně z příjmu vůbec nedoputují.

Je proto zcela logické, že samotní zaměstnanci žádnou daň z příjmu (ať už je v jejich případě státem nazývána jakkoliv) neplatí, nehradí, neodvádějí. Nic takového ani konat nemohou. Stát jim totiž tuto možnost prakticky vůbec nedal. Stát zcela evidentně zaměstnancům v oblasti daní nedůvěřoval a nedůvěřuje…

Stát lidem nedůvěřuje

Proto stát zaměstnancům neuložil osobní povinnost k samostatné úhradě srážkové daně (z příjmu). Proto tuto povinnost odvádět daně za zaměstnance vložil do pravomoci zaměstnavatelským subjektům.

Jejich ochota (i když se občas dostanou do ekonomických problémů a daně/poplatky za zaměstnance nejsou schopny odvést) hradit za své pracovníky daně je z řady důvodů přece jen vyšší, než by byla u samotných zaměstnanců.

Zaměstnavatelé tím vlastně poskytují dva druhy služeb. Jednak pro stát (vynuceně a zdarma) fungují jako prodloužená ruka berního úřadu a jednak slouží svým zaměstnancům, kteří se o daně z příjmu a další odvody nemusejí sami starat (čímž si ušetří mnoho času a nervů spojených s administrativou a nebezpečnou interakcí s daňovými úřady).

Babiš na vodě

Argument ministra financí o chvályhodné morálce zaměstnanců, kteří měsíc co měsíc (nadšeně?) hradí finančnímu úřadu daň ze svých příjmů, je tedy totálně postaven na vodě.

Je ale samozřejmě dobře, že jsou takové argumenty z úst nejvyšších politických představitelů vyslovovány. Otvírá se tím diskuse pro spravedlivé řešení vzniklé situace.

Zaměstnanci dnes fakticky vzato do značné míry existují mimo rámec daňového systému v ČR. V případě daně z příjmu jsou zaměstnanci z tohoto systému reálně vyňati. Na rozdíl od živnostníků a podnikatelů.

Dnešní totálně pokřivený stav, kdy zaměstnanci daň z příjmu prakticky sami neodvádějí, jelikož tuto povinnost stát automaticky naložil na hrb všem zaměstnavatelům, by proto měl být napraven tak, aby v této oblasti panovaly rovné a spravedlivé podmínky.

Celou mzdu zaměstnancům

Stát by takto invazivně neměl zasahovat do vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Měl by svobodně ponechat, aby celá smluvní (hrubá) mzda doputovala od zaměstnavatele na účet zaměstnance.

Čeho se stát bojí? Že zaměstnanci nebudou vzorně odvádět srážkovou daň? Pokud je tomu tak, potom ministr Babiš při chvále zaměstnanců za pravidelné odvody daně použil nepřiměřenou míru nadsázky…

Zaměstnanci by neměli být zvýhodňováni vůči živnostníkům a podnikatelům: spravedlivě a v souladu s rovností občanů před zákonem (před obecným principem zákona) by se reálná daňová povinnost měla začít vztahovat i na všechny občany konající své ekonomické aktivity v pracovním poměru.

Ministerské blahořečení

I zaměstnanci by se tak měli stát v plné míře součástí daňového systému. Teprve potom by ministři financí mohli zaměstnance případně i blahořečit za to, jak poctivě státu odvádějí daň z příjmu.

Samozřejmě, pokud by tato spravedlnost byla nastolena, a pokud by zaměstnanci museli začít skutečně sami, osobně, vyplňovat daňová přiznání a fyzicky z účtu na účet odvádět (jednou za rok) příjmovou daň ze své mzdy, a to bez sebemenší pomoci zaměstnavatele, žádné blahořečení zaměstnanců by se nikdy nekonalo … A pan ministr Babiš by pro obhajobu čím dál tvrdších regulací vůči malým podnikatelům musel (neznámo kde) hledat jiné argumenty…