V předvečer spuštění dlouho očekávané elektronické evidence tržeb zazněl z Babišova tábora nový argument: EET má prý zamezit podnikatelům v jejich dosavadní "svobodě kradení".

V předvečer spuštění průlomového státního kontrolního systému zvaného EET je na místě znovu se zamyslet nad jeho možnými dopady. Zvláště když jeden z poradců ministra Babiše přispěchal v poslední chvíli v jednom z agrofertích deníků s filosofickým argumentem na podporu nepřetržité státní kontroly podnikatelských tržeb v zemi: Babišovu „éétéčku“ prý nejde o to zrušit svobodu podnikání, nýbrž chce „pouze“ znemožnit „svobodu kradení“.

Podle Babišova poradce prý hostinští (nikoliv nutně úplně všichni) v Česku kradou a všemožně podvádějí jen proto, aby nemuseli státu odvádět daně. A proto je nutné v celé zemi zavést elektronickou evidenci tržeb, tedy nepřetržitou on-line kontrolu všech podnikatelských příjmů v celé zemi.

Šmelící hostinští si podle Babišova poradce doposud neomezeně užívají „svobody kradení“. A tomu prý zabrání právě a jen EET, která je podle Babišova pobočníka plně v souladu nejenom se svobodou podnikání, ale přímo vyvěrá z odvěké filosofické touhy největších světových ekonomických liberálů a teoretiků po dodržování pravidel, etiky a morálky jedinců…

Tato plamenná filosofická obhajoba EET ovšem jen potvrdila, že celý projekt kontroly tržeb je buď založen na totálním omylu, a nebo jsou jeho cíle čistě propagandistické a mocenské.

Svoboda kradení neexistuje

Rozeberme si nejdříve onu „svobodu kradení“, kterou dnes (naposled?) údajně mohou využívat restaurace a hospody v České republice.

Vyjděme z toho, co vlastně je krádež. Krádež je obecně neoprávněné přisvojení si cizí věci či hodnoty. V užším slova smyslu ji lze typicky provést loupeží, tedy činem, při kterém pachatel usiluje o získání cizí věci násilím či pohrůžkou okamžitého vykonání násilí na své oběti.

Je zcela evidentní, že hostinský se nesnaží přisvojit si majetek státu, vlády ani majetek Andreje Babiše. A o loupež se také nejedná, neboť hostinský státu, finančním úřadům neřkuli šéfovi resortu Babišovi nevyhrožuje ani násilím ani jiným způsobem.

V celém sporu mezi státem a restaurací jde výhradně o peníze, které si hostinský vydělal svou prací – nabídkou, respektive realizací služeb na volném trhu. Takto nabyté prostředky jsou výhradně jeho vlastnictvím, neboť je na zcela dobrovolné bázi získal úspěšnou transakcí mezi svobodným prodávajícím a svobodným kupujícím.

Hostinský, z definice, nemůže neodváděním daňové kvóty (kterou po něm úřady požadují) provádět krádež vůči státu. A nemůže okrádat ani sám sebe, neboť to také z principu není krádež ani loupež.

Je naprosto zjevné, že hostinský, jenž z prostředků utržených legálním prodejem svých služeb neodvádí daň na halíř přesně v té výši, jakou mu právě předepisuje stát (tedy sbor politiků vedený toho času pány Babišem, Sobotkou či Bělobrádkem), nemá žádnou „svobodu kradení“ a tudíž mu toto svobodu nemůže nikdo zakázat ani vzít, i kdyby použil deset nových státních kontrolních systémů včetně EET…

Žádné transfery do zahraničí

Navíc, hostinský všechny své vydělané prostředky (ať už z nich veřejné moci odvedl státem požadovanou či nižší část) spotřebuje buď přímo v místě nebo jinde v tuzemsku; všechny státem nárokované prostředky tak nakonec jinými legálními daňovými cestami stejně doputují do státní kasy…

Malé firmy či živnostníci (jako jsou právě hostinští) totiž většinou nepatří mezi ty, kdo by své zisky „transferovali“ svým matkám v cizině, natož do daňových rájů.

Jistě, tam kde se pracuje s hotovostí, vzniká prostor pro šedou ekonomiku. Kvůli tomu však nebylo potřeba provádět babišovskou revoluci s názvem EET.

Čas pracuje proti hotovosti, protože vývoj směřuje k bezhotovostní ekonomice. Tento domnělý důvod, proč zavádět EET, tak zřejmě zřejmě již brzy pomine evoluční cestou.

Stát zosobňovaný Andrejem Babišem však přesto potřeboval ukázat svaly a předvést akci ve stylu honu na čarodějnice a přitom přilepšit státní kase.

Je značně nejisté, zda se státu podaří na daních vybrat chimérických 18 miliard korun ročně navíc.
I kdyby se to však povedlo (což většina oponentů považuje za nemožné), nabízí se otázka, zda takový mimořádný „daňový výlov“ může mít skutečný užitek.

Vždyť vláda většinu prostředků, které prostřednictvím daní (tedy pod hrozbou násilí) vydobude od firem a občanů, následně zcela marnotratně a neefektivně vyplýtvá svůj vlastní provoz (nekonečné zvyšování platů státních zaměstnanců), na všemožné úplatky různorodým voličským skupinám, na dotace spřáteleným firmám, případně na „poskytování“ neslužeb veřejnosti (silnice a dálnice v Česku nelze považovat za skutečnou službu zákazníkům, spíše za hazardní zahrávání s lidskými životy)…I z tohoto pohledu se jakékoliv mimořádné či dokonce násilné vymáhání „bonusových“ prostředků z kapes poplatníků jeví jako absolutně kontraproduktivní.

Riskantní konsekvence EET

Ale vraťme se k EET a jeho negativům. Systém bude mít praktické a velmi riskantní konsekvence. Především, stát ještě více posiluje byrokracii a pod rouškou důkladnější kontroly podnikatelských „záškodníků“ personálně expanduje. Další administrativní zátěž uvaluje na ty, kdo ji pro své podnikání doposud nepotřebovali.

Co je však přímo kruciální, stát se prolamuje do soukromí podnikatelů, ale potažmo také zákazníků. Ministerstvo bude dostávat on-line data o veškerých tržbách firem, o prodeji každého piva, rohlíku či jitrnice. Je to stejné, jako kdyby do každé hospody poslal úředníka na nepřetržitou kontrolu.

Vzhledem k technologickému pokroku však úředník bude sedět v teple své kanceláře. Nikým nevolený, veřejně neznámý a nikým nekontrolovaný finanční byrokrat bude mít k ruce veškerá interní data z kuchyně kterékoliv obchodní firmy v zemi… To samo o sobě nevěští nic dobrého.

A k ještě důkladnější kontrole a prošpiclování celé společnosti si Babišův úřad přizve celou veřejnost, která bude práskat na ty, kdo nevydají účtenku. Lid si od politiků žádá hry, i kdyby veškeré podnikání v Česku mělo zkrachovat…

Mýtus svobodného podnikání

Babišův tábor tvrdí, že cílem EET není omezit svobodné podnikání v zemi. Zachování „svobody podnikání“ je však jen propagandistický mýtus, který lze při životě udržovat jen jeho velmi intenzivním opakováním.

Svobodu podnikání lze udržet jen při zachování plného práva na soukromé vlastnictví. V opačném případě nelze podnikání považovat za svobodné.

Jenže EET je přímo totálním útokem na soukromé vlastnictví. Pokud vám státní úředník od rána do noci (virtuálně, díky on-line kontrole) sedí v lokálu na kase a rozhoduje, kolik si z ní vezme a kolik vám v ní ponechá, nejste skutečným vlastníkem. Možná tak sotva spolumajitelem či pouhým provozovatelem hospody, k níž veškeré páky a otěže třímá v rukou stát.

Zavedení elektronické evidence tržeb tak fakticky pouze dokonává plíživý proces legislativního zestátňování veškerého – jakž takž – soukromého majetku v zemi. Důsledky tohoto procesu budou v dlouhodobějším horizontu katastrofální.