Německá energetická politika překonala rekord v komplikovanosti: OZE u konce s dechem. (Ilustrační foto).

Pokud by existovala olympijská disciplína v co největším a nejzbytečnějším komplikování energetické politiky, Německo by už dávno získalo zlato, překonalo světový rekord a zřídilo komisi, která by prošetřila, zda je samotná medaile ekologicky udržitelná.

Je třeba skutečný politický talent, aby třetí největší průmyslová ekonomika světa dokázala současně opustit několik zdrojů energie a zároveň horko těžko budovala jejich náhradu.

Původní plán zněl vcelku jednoduše. Zavřít jaderné elektrárny. Postupně vyřadit uhlí. Domácích zásob plynu se ani nedotknout. A pak všechno nahradit větrnými turbínami a solárními panely. Co by se tak mohlo pokazit?

Jak se ukázalo, skoro všechno.

Německá jaderná flotila kdysi zajišťovala přibližně třetinu elektřiny v zemi. Dnes nezajišťuje přesně nic. Reaktory jsou vypnuty, odborné znalosti se vytrácejí a debatu o tom, zda vypnutí bylo moudré, z velké části nahradily debaty o tom, proč je elektřina tak drahá.

Uhlí míří stejným směrem. Doly se zavírají, uhelné elektrárny jsou na konci své životnosti a z bývalých těžebních oblastí se stávají jezera. Budoucí generace si možná jednou budou užívat příjemné vyjížďky na lodičkách nad energetickými rezervami, k nimž se předchozí generace desítky let snažily probojovat.

Další možností mohla být těžba domácího zemního plynu. Německo se však rozhodlo touto cestou raději nevydávat. Země sice sedí na zásobách, které mohou být značné. Ale k zjištění jejich skutečného rozsahu by byl nutný geologický průzkum. Jenže těžko zjistíte, co se skrývá pod zemí, když se tam raději nedíváte.

Hlavním hrdinou příběhu se tak stala obnovitelná energie. Bohužel se zdá, že tento hrdina je u konce s dechem dříve než se může ujmout své hlavní role.

Developeři po celém Německu zjišťují, že stavba větrných parků není zdaleka tak snadná jako jejich kreslení do vládních prezentací. Schvalovací řízení se často táhnou roky. Posudky vlivu na životní prostředí vyžadují další posudky. Námitky místních obyvatel plodí další papírování. Papírování plodí další papírování. Kdesi v dálce tak větrná turbína sní o tom, že jí jednou bude vůbec dovoleno existovat.

Turbínové úroky 

I ty projekty, které byrokratickou překážkovou dráhu přežijí, čelí další výzvě: ekonomické realitě.

Stavební náklady prudce vzrostly. Podle odhadů z odvětví se cena větrných turbín v posledních letech zvýšila nejméně o 20 procent, zatímco úrokové sazby vyšplhaly vysoko nad úroveň, která panovala v době, kdy byla řada projektů původně navržena.

To je zásadní problém, protože velká část německých větrných projektů je financována téměř výhradně z půjčených peněz. Business model postavený na levném dluhu ztrácí na atraktivitě ve chvíli, kdy už dluh není levný.

Finanční tíseň začíná být viditelná. Někteří developeři projektů prý už požadovali, aby vlastníci pozemků přistoupili ke snížení svých příjmů až o 80 procent oproti dříve dohodnutým smlouvám. Není překvapením, že majitelé pozemků nejsou nadšeni z toho, že výměnou za výstavbu gigantických stožárů větrných elektráren dostanou jen zlomek slíbených peněz.

Lidé z oboru varují, že pokud budou současné ekonomické podmínky přetrvávat, až dvě třetiny plánovaných obnovitelných projektů v Německu nikdy nevzniknou.

To je obzvláště nepříjemné vzhledem k tomu, že obnovitelné zdroje měly být levnější, rychlejší a snazší na výstavbu. Místo toho dnes mnozí developeři přemýšlejí, zda jejich projekty vůbec kdy opustí rýsovací prkna.

Temné bezvětří

A pak je tu taková „drobnost“: rozvodná síť.

Nejsilnější větrné zdroje v Německu se nacházejí na severu, zatímco velká část průmyslové poptávky je na jihu. Propojení obou částí by se zdálo naprosto jasnou prioritou. Přesto klíčové projekty přenosové soustavy postupují vpřed rychlostí a s nadšením středověkého procesí.

Bateriová úložiště čelí podobným potížím. Všichni souhlasí s tím, že úložiště jsou nezbytná. Všichni souhlasí, že je potřeba více baterií. Všichni souhlasí, že schvalování by se mělo zjednodušit. Jen se toho jaksi pozoruhodně málo děje.

Výsledkem je fascinující energetický systém, v němž výroba elektřiny stále více závisí na počasí, zatímco její přenos a skladování zůstávají ve fázi „před rozpracováním“.

Slavné německé slovo Dunkelflaute (temné bezvětří) nevstoupilo do mezinárodního energetického slovníku jen tak. Popisuje ona nepříjemná období, kdy nefouká vítr a nesvítí slunce. V takových chvílích průmyslové podniky zjišťují, že optimismus a řeči o uhlíkové neutralitě nejsou využitelným palivem.

Záložní elektrárny se proto stávají nezbytností. Jenže klasické elektrárny jsou odstavovány rychleji, než se staví náhradní záložní kapacity. Nové plynové elektrárny se sice plánují a intenzivně projednávají, ovšem jejich skutečná výstavba se zdá být samostatným projektem na příští desetiletí.

A protože žádný soukromý investor nebude sám financovat plynovou elektrárnu, která bude moci fungovat jen za bezvětří, bude potřeba pro výstavbu plynových elektráren dalších miliard eur v dotacích.

Ceny elektřiny

Mezitím německé ceny elektřiny zůstávají jedněmi z nejvyšších v Evropě. Pro domácnosti je to nepříjemné. Pro průmysl je to ještě vážnější.

Výrobci oceli, chemikálií, strojů a dalších energeticky náročných produktů mívají ve zvyku preferovat cenově dostupnou elektřinu. Nejde o ideologický postoj, nýbrž o matematiku. Když konkurence v zahraničí těží z nižších nákladů na energii, majitelé továren se začnou dívat za hranice.

Průzkumy mezi podniky stále častěji ukazují, že firmy zvažují investice mimo Německo. Průmyslová zaměstnanost již utrpěla citelné ztráty. Manažeři pravidelně uvádějí náklady na energii jako hlavní důvod svých obav.

Přesto se i přes všechny tyto varovné signály na celkové strategii v podstatě nic nemění.

Člověk nemůže než obdivovat toto německé odhodlání. Většina zemí by po nahromadění tolika překážek začala svou strategii přehodnocovat. Německo narazilo na rostoucí náklady, úzká hrdla v síti, zpoždění v plánování, nedostatek úložišť, nervozitu v průmyslu a tvrdošíjně vysoké ceny elektřiny a přesto se s obdivuhodným sebevědomím řítí vpřed.

Klíčový zdroj energie

Možná je právě sebevědomí tím klíčovým zdrojem energie, který analytici přehlédli. Velkou ironií je, že německá energetická transformace splnila mnoho svých technických cílů. Výroba z obnovitelných zdrojů se dramaticky rozrostla a dnes pokrývá většinu produkce elektřiny.

Otázkou zůstává, zda by se úspěch měl měřit výhradně procentem obnovitelné energie nebo také cenovou dostupností, spolehlivostí, průmyslovou konkurenceschopností a praktickým provedením.

Rozsah německého hazardu vynikne ještě více při srovnání s jinými průmyslovými mocnostmi. Spojené státy stále vyrábějí přibližně 43 procent elektřiny ze zemního plynu, vedle jádra, obnovitelných zdrojů a menšího podílu uhlí.

Německo naproti tomu strávilo roky systematickým omezováním téměř všech konvenčních zdrojů elektřiny v naději, že obnovitelné zdroje unesou stále větší břímě.

Výsledkem je propastný rozdíl v nákladech na energii. Ceny průmyslové elektřiny v Německu jsou často zhruba třikrát až čtyřikrát vyšší než v mnoha částech USA. Pro výrobce, který se rozhoduje, kde postavit továrnu, to není zanedbatelný detail. Je to přesně ten druh detailu, který rozhoduje o tom, kam potečou investice, kde vzniknou pracovní místa a kde průmyslová výroba zůstane konkurenceschopná.

Ironie roku 2045

Možná právě v tom spočívá největší ironie německé energetické transformace. Země investovala stovky miliard eur, do roku 2045 možná utratí několik dalších bilionů a úspěšně dosáhla dramatického zvýšení výroby z obnovitelných zdrojů. Avšak po veškerém tomto úsilí se mnoho německých firem stále dívá přes Atlantik a vidí konkurenty, kteří platí pouhý zlomek jejich účtu za elektřinu.

Pro zemi proslulou inženýrskou dokonalostí nabízí současná situace neobvyklé poučení: je docela dobře možné zrealizovat plán s působivou technickou přesností a zároveň si tím vytvořit celou řadu naprosto předvídatelných problémů. Aneb jak praví staré lékařské rčení: operace se zdařila, ale pacient zemřel. (mar)