V Katalánsku se nebojovalo pouze o nezávislost na centrální vládě v Madridu. V Katalánsku se bojovalo o to, zda uvnitř evropského kontinentu je možné tolerovat snahu o nezávislost na centrální vládě Bruselu.

Komunismus je bití, napsal před lety Ludvík Vaculík. Nevíme, co a jak by napsal dnes. Po katalánském referendu však víme, že v některých státech EU znamená i demokracie bití. A nově i střelbu do těch voličů, kteří chtějí odnést svůj hlasovací lístek do volební místnosti. Naštěstí jde „jen“ o střelbu gumovými projektily a naštěstí jde zatím jen o frankistické Španělsko, které je ovšem významným členem Evropské unie.

Jedním z nejtemnějších doprovodných momentů nedělního policejního teroru vládních španělských těžkooděnců vůči katalánským voličům je souhlasné mlčení lídrů Evropské unie. Ti jsou natolik vystrašeni vzmáhající se vlnou odporu vůči EU a sílící touhou občanů po odchodu z Unie, že zcela v rozporu s dřívější snahou zasahovat do čehokoliv na území EU zaujali nyní neutrální politiku a říkají: my nic, referendum o nezávislosti je přece protiústavní a hlavně je zcela vnitrostátní záležitost Španělska…

Francouzský prezident Macron v rozhovoru se španělským premiérem Marianem Rajoyem vyjádřil „svou oddanost španělské ústavní jednotě“.

Je evidentní, že euroelity všeho druhu vnímají dlouhodobě demokracii ryze účelově jen jako podpůrný mechanismus, který formálně potvrzuje a legalizuje rozhodnutí nikým nevolených, ale o to moudřejších bruselských úředníků.

Kam bychom to došli, kdyby si občané unie mohli v referendech hlasovat o tom, na čem jim skutečně záleží, a kdyby, nedejbože, nakonec i většinově odhlasovali něco, co není v souladu s vůlí bruselských elit? Říká si evropská věrchuška, která se již totálně odtrhla od reality.

Boj o nezávislost

Ne, v Katalánsku se nebojovalo pouze a jen o nezávislost tohoto španělského regionu na centrální vládě v Madridu. V Katalánsku se bojovalo o to, zda uvnitř evropského kontinentu (brexit v Bruselu chápou jen jako extravagantní případ izolacionistické ostrovní mentality) je možné tolerovat secesi, tedy snahu o nezávislost regionu (či státu) na centrální vládě (respektive úřední vládě EU se všemi direktoriáty a komisariáty v Bruselu).

Donald Tusk: „Sdílím ústavní argumenty Mariana Rajoye“.

Proto dostalo zelenou naprosto šílené policejní násilí páchané vůči občanům pokoušejícím se referendem odhlasovat nezávislost Katalánska. A proto dnes může Madrid vyhrožovat Katalánsku tím, že mu sebere veškerou jeho autonomii…

V této souvislosti se v mýtickém veřejném prostoru objevují názory probruselských komentátorů, kteří zcela účelově tvrdí, že nic jako právo národů na sebeurčení neexistuje.

Právo na sebeurčení

Pomiňme bizarní tuzemské konotace (plynoucí z tvrzené neexistence práva národů na sebeurčení) typu: pokud právo na sebeurčení neexistuje, pak se v rámci politické korektnosti neprodleně vraťme pod vládu rakouského mocnáře!

Pokud takové právo neexistuje, měli bychom poslat těžkooděnce k provedení pacifikace slovenských separatistů, kteří se již 25 let opájejí falešným pocitem nezávislosti Slovenska na Praze!

Nárok na sebeurčení národů výslovně zakotvuje Charta OSN, i když je zpochybňována aplikovatelnost tohoto nároku vzhledem k údajné neurčitosti pojmu „národ“. Tak či onak, toto právo či „právo“ je v Evropě standardně uplatňováno a díky tomu je dosahováno míru tam, kde by hrozila válečná katastrofa.

Z tohoto pohledu je irelevantní, zda španělská ústava výslovně právo na secesi národů či svých regionů zakotvuje, či nikoliv. A pokud nezakotvuje, je to problém španělské Ústavy a ostuda jejích tvůrců, nikoliv Katalánců a katalánského národa.

Copak se najde někdo, kdo by chtěl lepit zpět někdejší Jugoslávii? Copak by bruselští apologeti chtěli opětovně přičlenit Pobaltské státy k Rusku? A v podobných absurditách by se dalo pokračovat až ke zrušení nedávno nabyté nezávislosti Kosova…

Užitečná secese

Shrnuto podtrženo, politická secese (tedy získání politické nezávislosti na státu) je extrémně užitečným nástrojem, jenž v důsledku přinese vždy prospěch oběma (či více stranám), jichž se dokonaná snaha o autonomii týká.

Typickým příkladem budiž nám poměrně blízká kauza Česka a Slovenska… Samostatné Česko a samostatné Slovensko dnes drtivá většina obyvatel považuje za logický a nejpřirozenější stav. A naopak, někdejší Československo se (při vší úctě ke všemu pozitivnímu) z dnešního pohledu jeví jako politicky značně nesourodý  útvar (respektive udržitelný jen totalitní mocí pod kontrolou Moskvy), který se v sobě pokoušel směšovat vodu a oheň.

Stejně je tomu s Katalánskem, které se někdy jistojistě osamostatní, stejně jako se nakonec osamostatnil každý národ či autonomii požadující území.

Demokratické bití

O to více a o to děsivěji působí ono výše zmiňované demokratické bití, prováděné s tichou podporou nejvyšších představitelů EU, kteří na všechny strany hýří solidaritou a humanitárností. Kteří neváhají trávit svůj draze placený čas mesiášským a sociálně spravedlivým přerozdělováním migrantů v rámci celého kontinentu.

Kteří dokonce plánují zachraňovat běžence uprostřed Sahary a po celé Africe. Ale kteří bez mrknutí oka přehlížejí brutální mlácení občanů EU v Katalánsku policejními obušky a gumovými projektily.

Brutální bití katalánských občanů, kteří se domáhali práva na demokratické hlasování, je dalším důkazem postupné deformace demokratického systému, v němž vůle a skutečná přání občanů jsou jen podružným koloritem při budování nového totalitárního světa, či alespoň kontinentu.