Expremiér a bývalý eurokomisař Vladimír Špidla, který dnes vede tým poradců premiéra Sobotky, dospěl se svým vládním týmem k závěru, že penzijní systém v ČR je dlouhodobě udržitelný a není v něm nutno provádět jakékoliv zásadnější reformy. Stačí prý jen zdanit roboty a udělat pár drobnějších parametrických úprav.

Expremiér a bývalý eurokomisař Vladimír Špidla, který dnes vede tým poradců premiéra Sobotky, dospěl se svým vládním týmem v důchodové studii k závěru, že penzijní systém v ČR je dlouhodobě udržitelný a není v něm nutno provádět jakékoliv zásadnější reformy. Stačí prý jen zdanit roboty a udělat pár drobnějších parametrických úprav.

Tak by se dala ve zkratce charakterizovat nejnovější politická práce pana Špidly, který se kdysi celonárodně proslavil výrokem „ZDROJE JSOU“. A světe div se. Špidla měl pravdu. Zdroje jsou, i když jen pro někoho. Zejména pro ty rovnější, kdo věrně slouží státu a bruselské centrále EU.

Jako Špidla, který po nějakou dobu jako eurokomisař pomáhal Unii dostihnout a předstihnout svět. To se sice nepovedlo, ale i tak se mu za jeho věrné služby „velké evropské myšlence“ dostalo „zasloužené“ odměny: sociálně-demokratický věrozvěst lepších zítřků dnes pobírá starobní penzi ve výši neuvěřitelných 130 tisíc Kč.

Může se pak někdo divit, že lidé jako Špidla dnes fanaticky obhajují Evropskou unii, respektive naše členství v EU? Nemůže, protože za 130 tisíc měsíčně by Bruselu, v zištném vlastním zájmu, sloužil až do roztrhání těla téměř každý.

Královská penze

Jenže realita je dramaticky černější. Penzi v královské výši pobírá pouze jediný člověk a to Vladimír Špidla. A ten koná vše pro to, aby společnost chudla a ekonomika se ještě více deformovala.
Nemá smysl rozebírat závěry Špidlova vládního týmu v oblasti penzijní reformy. Zjištění, že průběžný penzijní systém přežije do roku 2080, když se v něm provedou vhodné parametrické úpravy, je banalitou, jejímž hlavním cílem zřejmě bylo ospravedlnit čtyřleté (ne)působení Sobotkovsko-Babišovské vlády v oblasti penzí.

Parametricky se dá uzpůsobit cokoliv. Penze se dají snižovat tak, aby systém byl ufinancovatelný navěky. Lze posouvat důchodový věk (ostatně, vláda věk odchodu do penze reálně nezastropovala, jak se dnes snaží namlouvat veřejnosti). Lze zvyšovat odvody na penzijní pojištění, atd.

Nejsmutnější tak není výše Špidlova důchodu (co si o tom mají myslet penzisté v Česku, jejichž důchody v průměru nedosahují ani pouhé desetiny toho Špidlova…?), ale ambivalentní přístup špidlovských a elitářských politiků. Ti hovoří výhradně o udržitelnosti penzijního systému (tedy o udržení současné reálné výše penzí), nikoliv o jeho vylepšování tak, aby lidé dostávali reálně vyšší důchody.

Při pohledu na výši exkomisařovy penze je takový přístup politiků pochopitelný. Dá se totiž předpokládat, že mnozí politici spoléhají na to, že když budou věrně sloužit Evropské unii tak je tato instituce (žijící z peněz daňových poplatníků) jednou zabezpečí stejně královsky, jako exkomisaře Špidlu.

Zdrojem jsou roboti

Za rozbor ovšem stojí robotický Špidlův nápad, jak do penzijního systému dostat více prostředků. Špidla ve své – vládu obhajující – „nereformační“ důchodové studii navrhuje, aby v budoucnu byli státem zdaňováni či jinak zpoplatňováni roboti. Myšleno průmysloví roboti v továrnách (pokud se pleteme, tedy, pokud Špidla měl na myslí kyborgy či robotické replikanty, kteří budou na planetě nahrazovat lidi, pak se kajícně omlouváme).

Tohle je ta nejbizarnější a nejděsivější myšlenka poslední doby, s níž ovšem jako první veřejně nepřišel Vladimír Špidla. Před časem ji nanesl méně známý a méně úspěšný politik-amatér jménem Bill Gates.

Šéfporadce (expremiér, exkomisař) Špidla se tak mimoděk vlastně připojuje k nejmodernějšímu proudu neoludditického hnutí, jež bojuje proti strojům, v nichž spatřuje nebezpečí.
Luddité kdysi začátkem 19. století ničili stroje, neboť se domnívali, že jim nové „technologie“ berou práci. Špidlovsko-Gatesovští neoluddité si myslí bůhví co zlého, ale proti strojům chtějí také bojovat.

Nikoliv ovšem stejně primitivně, jako před 200 lety, tedy ničením (dovede si někdo představit Špidlu, jak se s kosou či s kladivem v ruce pokouší rozbíjet výrobní roboty například v mladoboleslavské škodovce?). Dnešní bojovníci proti strojům, potažmo robotům na to jdou chytřeji. Nechtějí roboty rozbíjet, ale chtějí je zdanit.

Stroj, potažmo robot zůstane „naživu“ (a bude moci nadále kapitalistům produkovat hodnoty, zisk), ale novodobé elity (ať už pomatené svým nedozírným bohatstvím, mocí či deformovaným stavem mysli) si z těchto hodnot seberou ještě mnohem větší díl formou „robotických“ odvodů, daní či pojistného, než jaký továrníkům braly dosud.

Jak typické pro moderní socialisty: inu, pro jejich extrémní důchody se přece musí hledat nové zdroje… Zdaňování robotů je však projevem tmářství a současně zoufalství etatistických vládců, kteří potřebují čím dál více prostředků na ufinancování expandujícího státu.

Obětní beránek

Stát potřebuje čím dál více peněz, ale zdaňovat lidskou pracovní sílu či občany jako takové je politicky špatně průchodné. Proto Špidlové a sociální inženýři všeho druhu hledají nového obětního beránka: roboty.

Veřejnost tuto manipulaci spolkne i s navijákem (zdaňovat zlé roboty namísto hodných lidí se zdá být činem navýsost humanistickým), ale celé to zaplatí (? nebo raději odejdou ze země ?) majitelé továren.

Zdaňování a zpoplatňování robotů je myšlenka, která je ještě účelovější a ještě nesmyslnější, než zuřivé ničení strojů v 19. století. Dnes totiž nelze tvrdit (pomineme-li exkomisaře Špidlu v doživotních službách EU), že stroje (roboty) berou lidem práci. Problémem dneška nejsou roboti, nýbrž nedostatek lidí, kteří by chtěli a mohli pracovat v továrnách.

A lidé do výroby nejsou a nejdou, což se potvrzuje dnes a denně; nejnověji: vláda (jejímuž premiérovi dělá neoluddita Špidla poradce) chce dovážet tisíce Ukrajinců na otrocké práce v zemědělství, kam zdejší úřady práce nepřitáhnou našince ani párem volů, natož sociálními dávkami.

Může se někdo divit, že podniky potřebují robotizovat výrobu? Že místo lidí (kteří nejsou, pomineme-li ony andělské pluky vzdělaných, pracovitých a disciplinovaných Afričanů proudících legálně do EU) potřebují nejmodernější stroje?

Na rozdíl od 19. století se totiž dnešním lidem rozmazleným pečovatelskou rukou státu a jeho sociálních dávek nechce příliš pracovat (lepší je ležet doma u televizoru a zvednout se jen jednou měsíčně k cestě pro sociální dávky).

Přesto někteří šílenci chtějí zavádění nejmodernějších strojů klást překážky v podobě jejich zdaňování, jež chtějí omlouvat údajnou snahou o řešení deficitů penzijního systému. Pokud by takové myšlenky nabyly vrchu, důsledky budou katastrofální. Okolní svět nám zase o něco více uteče a naše zaostávání se prohloubí.

Ale vraťme se ještě k penzím a k pošetilé myšlence o tom, že neživí, ale pracovití roboti budou zachraňovat penzijní systém pro sice živé, ale nepracovité příslušníky lidské rasy.
Jak jsme uvedli dříve, roboti nemají žádné příjmy ani zdroje. Daně by za roboty musely odvádět firmy, tedy jejich majitelé. Prakticky to tedy znamená větší odvody zaměstnavatelů do penzijního systému.

Takový postup je jen marným pokusem o perpetuum mobile. Vždyť odvody firem za zaměstnance jsou už tak velmi vysoké. Odvádět daně i za „roboty“ je fakticky jakýmsi kamuflovaným zvyšováním odvodů za práci. Taková firma raději, než aby platila státu trestnou dávku za to, že využívá nejmodernější stroje, půjde jinam, kde jí Špidlové nebudou házet klacky pod nohy.

Jistě, počet lidí ve výrobních firmách do budoucna může klesat (důvodem však nebude nástup robotů, kteří by lidem brali práci; důvodem bude nedostatek zaměstnanců, kteří by chtěli „makat“ ve výrobě). Lidé však nezmizí, ale budou pracovat v nevýrobních sektorech, v nových typech byznysu, atd.

Počet lidí v produktivním věku se v závislosti na demografickém vývoji bude měnit, pravděpodobně snižovat. Hlavním problémem však není absolutní úbytek lidí práceschopného věku. Hlavním problémem je neefektivita jejich využívání.

Důchodový pes

Namísto toho, aby čím dál větší podíl lidí vytvářel skutečné hodnoty (tzn., aby pracoval v tržním sektoru), tak čím dále více osob odchází pobírat mzdu do státních služeb (tedy z kapes skutečných daňových poplatníků, kteří působí v tržním sektoru).

Právě v tom je zakopán důchodový pes a klíč k řešení penzijního systému. Namísto boje s roboty, jež chce Špidla korunovat jejich zdaněním, by stačilo přestat uměle nafukovat rostoucí masu osob ve státních, tedy neproduktivních „službách“ (ve skutečnosti nejde o služby, jde jen o regulace, úřadování, šikanování a zdaňování těch druhých).

Tedy začít radikálně redukovat stát a uvolnit obrovskou armádu úředníků, byrokratů a regulátorů pro trh, tedy pro tvorbu skutečného bohatství. Pokud by se tohle povedlo, penzisté by se mohli dalších 100 let koupat v reálně rostoucích důchodech plynoucích z průběžného systému.

Pokud k tomu nedojde, bude marné spoléhat na to, že nás zachrání Špidla a roboti, respektive jejich zdaňování.