Penzijní systém je při troše politické odvahy udržitelný. Strašení důchodovou katastrofou je jen součástí politické masáže, jež má za cíl držet občany v pokoře před neohraničenou „moudrostí“ státu, který touží jen po svém neomaleném růstu dosahovaném za cenu snižování životní úrovně obyvatelstva.

Zdejšími médii v posledních dnech opět problesklo naléhavé varování světových ekonomů o blížící se důchodové zkáze lidstva. Tito učenci navrhují jedinou možnou strategii, jak z jimi tvrzené katastrofické penzijní pasti uniknout: senioři prý musí pracovat nejméně do 70 let věku. Cílem této analýzy je vyvrátit takové názory jako jeden z potenciálně velmi zhoubných etatistických mýtů.

Světové ekonomické fórum (WEF) ve své aktuální studii uvedlo, že věk odchodu do důchodu by se měl v bohatých zemích (kam jistě patří i Česko) do roku 2050 zvýšit na nejméně 70 let. Důvodem je prý stárnutí populace a delší doba dožití.

Razantní posun důchodového věku až kamsi do nekonečna je podle „světových ekonomů“ nutný kvůli tomu, že se počet lidí starších 65 let do roku 2050 více než ztrojnásobí na 2,1 miliardy a průměrná délka dožití zamíří ke stovce.

Jeden z členů autorského týmu celý tento propagandistický počin podtrhl výrokem o tom, že „stárnutí populace je finančním fenoménem srovnatelným s klimatickými změnami“. Tímto bizarním přirovnáním se snaží vyděšenou veřejnost přesvědčit o fatálnosti problému, který je srovnatelný s vesmírnými katastrofami. A těm přece státy a vlády (i když jsou všemohoucí) nemohou uspokojivě čelit…

Podobné katastrofické názory nejsou jen dílem zahraničních akademiků. Rezonují i v domácí politice a sférách nejvyšších. Vždyť i náš nejnovější ministr financí Ivan Pilný (ANO) vyslovil přesvědčení, že důchodový systém u nás jednou zanikne.

„Moje děti nebudou dostávat důchod, z čeho by to proboha bylo?“, otázal se varovně. „Musíme to už nyní řešit nebo přijmout fakt, že tento vývoj dopadne na příští generace a bude znamenat neúnosnou zátěž pro naše děti a vnuky,“ řekl.

Podle Pilného v budoucnu (ne hned, před námi jsou volby) důchodci nebudou moci jen nečinně sedět a pobírat „státní penze“.

„Ti lidé (tedy důchodci, pozn. autora) mohou ještě pracovat. Nemohou řídit třeba autobus, ale mohou pracovat. A my budeme potřebovat, aby pracovali, protože je tady zoufalý nedostatek pracovních sil,“ uvedl český ministr financí.

Šílené penzijní katastrofy

Především je nutno jasně říci, že jakékoliv návrhy na další prodlužování věku pro přiznání starobního důchodu jsou neadekvátní situaci a celkově nehumánní. Jedná se o typicky státní „neřešení“ problému.

Posun důchodového věku totiž nevyžaduje žádné skutečné reformy, či změny. Občanům se koncept „jednoduchého“ posouvání věku vysvětlí jako ekonomická, odbornými studiemi podložená nutnost… – a státní karavana půjde za mírného štěkotu opozičníků dál.

Státu by takový přístup (neustálé zvyšování důchodové hranice) umožnil donekonečna utrácet, hýřit a uplácet na úkor občanů, jejichž šance na důchod se – paradoxně, navzdory prodlužování věku dožití – bude zmenšovat.

V Česku probíhá postupný proces navyšování penzijního věku na hranici 65 let, který byl sice uzákoněn jako strop, jenže s možností jej libovolně navýšit, až se to vládě bude hodit. Dá se tedy říci, že tuzemský stát již onu „vznešenou odbornou“ myšlenku („pracujte nejméně do 70 let“) přijal za svou a v praxi ji nesměle a typicky salámovou metodou uskutečňuje.

Geniální konstrukce

Zvyšování věku pro odchod do důchodu je aritmeticky vzato přímo „geniální“ sociálně-inženýrská konstrukce. Prakticky však jde jen o další pomstu státu lidem za to, že neodvádějí do státní kasy tolik peněz, kolik by stát potřeboval (tedy nekonečně mnoho). Je to další důkaz bezohlednosti a nadřazenosti státu nad občanskou společností, v níž jedinec je ničím a zájem státu vším.

Ano, je neoddiskutovatelnou pravdou, že se lidé (i v Česku) dožívají vyššího věku. A tedy, při ponechání důchodové hranice na – řekněme – historické úrovni 60 či 62 let, by se doba strávená na relativním důchodovém odpočinku prodlužovala, což pro systém (přesněji řečeno, daňové poplatníky, neboť jiný zdroj prostředků neexistuje) představuje vyšší nákladovou zátěž.

Jenže, věk dožití neříká nic o fyzických možnostech toho kterého člověka pracovat. V mnoha profesích (a to průřezově: pro zdraví totiž není spásou ani celoživotní vysedávání v kanceláři – to může zdraví zničit stejně, jako manuální dřina v terénu) je člověk po dosažení určité věkové hranice opotřebován natolik, že už není schopen pracovat tolik, jako dříve, případně není schopen (ve standardním režimu) pracovat vůbec.

Jak by lidé ve věku blížícím se sedmdesátce mohli na trhu pracovních sil konkurovat generacím třicátníků a čtyřicátníků? A pokud by (kvůli poměrně vysokému věku) nemohli na trhu najít solidní uplatnění, proč by měli být ministry Pilnými a podobně rentiérsky uvažujícími manažerskými elitami degradováni do podřadných pozic typu sekáčů trávy…?

Revoluce není na obzoru

Pokud na obzoru není zázračná medicínská progresivní revoluce (a viděno z Česka, nic takového se na obzoru nerýsuje), pak je myšlenka prodlužování pracovního věku částečně utopická a částečně destruktivní.

Takové – snad pouze – myšlenkové pokusy o ryze aritmetické, úřední řešení penzijního zabezpečení občanů zcela otevřeně rozbíjejí mýtus o zvyšování reálné životní úrovně v demokratických společnostech (nebo alespoň v některých). Pokud jsou lidé státem nuceni pracovat kvůli vlastnímu přežití až do stavu totální nemohoucnosti, lze tento trend chápat spíše jako otrokářstvím zavánějící regresi životní úrovně…

Je jasné, že mnoha lidem práce do pozdního věku vyhovuje a budou ji preferovat. Bohatším lidem zase nebude vadit, když odejdou do předčasného (finančně redukovaného) důchodu, a podobně. Nejde o to, že by měl kdokoliv komukoliv bránit pracovat bez ohledu na pokročilý věk. Právě naopak.

Učinit z toho však univerzální povinnost, jako se k tomu přípravnou palbou chystají (a nebo na tom již pracují jako v Česku) politické reprezentace demokratických států, je nepřijatelné.

Názory doporučující excesivní zvyšování důchodového věku jsou důsledkem etatistického pohledu na společnost a ekonomiku. V chápání takových důchodových expertů je základem světa a řízení lidské existence stát. Tito „odborníci“ jsou natolik v zajetí demokraticky deformovaného politicko-ekonomického systému, že se na (reálně existující) problém nedokáží podívat nezaujatě a racionálně, tedy optikou, která se nekryje se zájmy státu, ale která sleduje zájmy občanů.

Expandující mýtus

Jejich mýtus vychází ze základní premisy, že stát nemůže šetřit, respektive že musí nadále (za peníze poplatníků, jak jinak) expandovat, aby přinášel čím dál větší „dobro“. Z této zvrácené logiky pak plyne, že občanům nezůstává dostatek prostředků na financování průběžného penzijního systému, potažmo vlastního připojištění či fondového/investičního spoření.

Nezůstává, jelikož musí ze svých daní financovat bobtnající stát s jeho čím dál masivnějšími pravomocemi, s čím dál více (a čím dál lépe placenými) úředníky a přerozdělovacími choutkami, v jejichž zhoubném důsledku stát neefektivně dotuje vše možné i nemožné. Jen aby se zalíbil cílovým skupinám a manipulativně vytvářel dojem své univerzální nepostradatelnosti.

V takové situaci se dnešní průběžný penzijní systém celkem logicky dostává do deficitů, které se prohlubují a potenciálně budou prohlubovat s tím, jak přibývá osob v důchodovém věku, respektive s tím, jak se zvyšuje věk jejich dožití.

Systém však je a bude deficitní (a bude se tedy teoreticky hroutit ke své neufinancovatelnosti) z velmi banální příčiny: stát potřebuje čím dál více peněz na svoji vlastní existenci a expandující přerozdělování, jehož cíle a dimenze jsou nekonečné.

Peníze chybějí

Lidem a penzijnímu systému pak z důvodu státní nenasytnosti pochopitelně chybějí peníze. Občané odvádějí státu na daních tolik, že již nemají kapacitu si účinně šetřit na penzi. Nemají dost prostředků na to, aby pomáhali svým rodičům v penzi. A nemají ani dost prostředků na to, aby odváděli více peněz do průběžného penzijního systému.

Na vině plíživých finančních problémů státního průběžného systému nejsou občané ani jejich věk dožití, jak se nám snaží politicko-ekonomické elity soustavně namlouvat. Příčinou a viníkem je expandující a všepožírající stát a jeho politické reprezentace a vlády.

Zárodek problému vznikl už tehdy, když stát převzal finanční péči o seniory do své gesce. Z penzí se stalo politikum, nikoliv standardní ekonomická záležitost, kterou by trh snadno vyřešil, jako řeší vše, kde jej stát svými destruktivními regulacemi ještě nezničil.

Průběžný státní penzijní systém (do něhož ekonomicky aktivní občané měsíc co měsíc odvádějí peníze, jež jsou obratem vypláceny seniorům v penzijním věku) zakořenil do základů společnosti tak hluboce, že jeho zrušení je politicky, ale i prakticky vzato ryze hypotetické.

Luxusní přebytek

V daném kontextu však průběžný systém je reformovatelný a může uspokojivě sloužit „donekonečna“ i bez toho, aby lidé museli odcházet do penze sotva na pár posledních dnů před svým fatálním fyzickým zhroucením.

Primárně by stačilo zredukovat sociální dávky, na kterých se skrze stát v loňském roce přelilo do kapes příjemců více než 115 miliard Kč (což je téměř 3-násobek deficitu důchodového systému!). Respektive, přesměrovat větší část odvodů na sociální zabezpečení do penzijního systému (například při zachování sociálních dávek pro občany, kteří ze zdravotních důvodů skutečně nemohou pracovat).

Penzijní systém by se rázem ocitl v luxusním přebytku.

Zdrojů penzijního systému je mnoho. Jsou to například statisíce státních a obecních úředníků (a mnoho neproduktivních profesionálních politiků), kteří dnes fakticky nevytvářejí skutečné bohatství a své platy (i odvody na důchody) získávají z peněz skutečných daňových poplatníků.

Pokud by státní úředníci namísto žití z prostředků druhých začali reálně generovat bohatství na trhu, průběžný systém by opět zásadně posílil.

Lidé by také jistě byli ochotni odvádět ze svých příjmů více prostředků do důchodového systému (a také více peněz na zdravotnictví, kdyby se zefektivnilo a přestalo plýtvat), pokud by je stát tolik nezatěžoval na daních či jiných odvodech a pokud by se stát přestal chovat marnotratně a neomaleně rozhazovačně, jako jsme toho svědky dnes a denně.

Penzijní systém je při troše politické odvahy udržitelný a jakékoliv strašení důchodovou katastrofou je jen součástí politické masáže, jež má za cíl držet občany v pokoře před neohraničenou „moudrostí“ státu, který ve skutečnosti touží jen po svém neomaleném růstu za cenu uskromňování a snižování životní úrovně obyvatelstva.