Nově zavedené právo vstupu „státní palivové kontroly“ do soukromé sféry občanů je logickým pokračováním trendu, který v Česku už dávno zdomácněl.

Velké opoziční pozdvižení vyvolal zákon schválený vládní koalicí, jenž státu a jeho úředníkům umožní vstupovat k lidem do domu a kontrolovat, jakým palivem topí v kotli. Kritici tuto možnost kontroly topení považují za útok na svobodu. Takový názor je však nekonzistentní.

Shrňme si nejdříve fakta. Ministerstvo životního prostředí se rozhodlo účinněji bránit obyvatele vůči těm, kdo v domovních kotlích spalují odpady a zamořují spalinami ovzduší ve svém okolí.

Podle schválené novely zákona o ochraně ovzduší dostanou příslušní kontroloři pravomoc přijít ke komukoliv domů a na místě ověřit, zda lidé do svého kotle vhazují povolené topivo, a nebo zda topí odpadem či jinými nebezpečnými odpady, jejichž zplodiny nejsou přípustné.

Domovní svoboda za 50 tisíc 

Zákon má potenciál stát se reálnou hrozbou, protože zavádí pokutu až 50 tisíc korun pro ty, kdo k sobě kontrolu domů (po předešlých 2 výzvách) nevpustí.

Pravicová opozice tvrdí, že jde o prolamování domovní svobody a nedotknutelnosti obydlí.

Obecně vzato, v tomto má kus pravdy. Jestliže k někomu domů může kdykoliv vstupovat státní úředník, zavání taková aktivita omezováním svobody.

Polehčující okolností je (ale co není, může v budoucnu nastat), že uvedená novela nezavádí automatické právo vstupu úřadů ke komukoliv. Týká se, logicky, pouze těch, kdo topí v kotlech na pevná paliva.

Tedy té skupiny obyvatelstva, která je společensky privilegována právem na čerpání kotlíkových dotací na nákup nových zařízení.

Kontrola soukromé sféry

Principiálně vzato je nově zavedené právo vstupu „státní palivové kontroly“ do soukromé sféry občanů logickým pokračováním trendu, který v Česku už dávno zdomácněl.

Squadrony státních úředníků všeho druhu mohou dnes kdykoliv vstupovat do sídla firem a soukromých podniků jen proto, aby ověřili, zda firma správně vyplnila formuláře a jestli čirou náhodou neporušuje byť třeba jediné z tisíců administrativních a státem šikanózně požadovaných nařízení.

Proč by tedy úředník nemohl přijít k lidem domů, aby tam v kotelně ověřil, jestli nespalují něco, co zamořuje okolí a ubližuje spoluobčanům?

Ostatně, dokonalá on-line kontrola toho, co subjekt spaluje, probíhá od nepaměti v soukromých teplárnách a soukromých elektrárnách. Stát proti velkým energetickým zdrojům postupuje tvrdě a nekompromisně. Stanovuje jim limity a nutí je snižovat emise. Vše důsledně kontroluje pod hrozbou ukončení provozu z „moci úřední“.

Dokonalé prolamování svobody

Kontrola (tedy prolamování svobody) soukromého vlastnictví je tedy v oblasti soukromého podnikání (majetku v soukromém vlastnictví) bezmála dokonalá. Vlastnické právo a svoboda soukromého vlastnictví je u podnikatelů v Česku prolamováno v rozsahu totálním.

Nikdo však proti tomu neprotestuje. Právo na ochranu ovzduší (a ochranu občanů před škodlivými zplodinami) v širokém okolí velkého zdroje musí být nadřazeno právu na „svobodné spalování“, tedy právu na svobodné vypouštění škodlivin do ovzduší…

Právo občanů na ochranu zdraví má – a logicky musí mít – vyšší prioritu, než právo na zcela svobodné (tedy nijak neomezované) nakládání se soukromým majetkem. To se samozřejmě týká případů a situací, kdy dopady na zdraví občanů jsou nesporné. Což je však zcela jistě i případ škodlivých emisí.

Svoboda jedněch přece musí končit tam, kde začíná svoboda druhých. Tento princip musí platit univerzálně, tedy pro všechny. Jak pro ty vlastníky, kteří ze svých energetických kotlů vypouštějí emise v regionálním rozsahu, tak pro majitele domků, kteří zplodinami zamořují vzduch v obci.

Agrese vůči zdraví

Novela zákona reaguje na letitou praxi, kdy vlastníci soukromých domů mohou ve svých lokálních topeništích zcela beztrestně spalovat cokoliv a tím zamořovat ovzduší. Porušují tím sice zákon, ale prokázat to je prakticky nemožné.

Těžko chtít po místním starostovi, aby celý večer pobíhal kolem „emisně podezřelého“ domu s měřicími přístroji a následně svoje zjištění (tedy že údaje byly naměřeny skutečně tam a ne jinde) prokazoval před soudem…

Argumenty o domovní svobodě, které se mezi poslanci začaly objevovat na obhajobu neomezeného spalování nebezpečných látek, jsou nekonzistentní.

Lidé musí mít neomezené právo (tedy svobodu) provádět doma cokoliv, co je v souladu se zákonem. Svoboda konání ale může platit jen tehdy, pokud tím nejsou omezovány svobody druhých.

Spalovat doma v kotli jedy a vypouštět je pak ven nejen že není v souladu s právem, ale jde také o zjevnou agresi vůči zdraví a životům jiných obyvatel. Jestliže je podobná agrese tvrdě kontrolována a potlačována u jedné skupiny obyvatel (podnikatel), musí být potlačována a kontrolována i u všech ostatních.

Pravdivé ukrajování svobody

Výroky o „ukrajování svobody“, pronášené v kontextu domovní kontroly spalování, jsou z pohledu „pachatelů“ pravdivé, neboť jim určitou svobodu – svobodu neomezeného vypouštění jedů do ovzduší – skutečně odebírají.

Na druhou stranu, jejich kontrola a případný postih může (pokud bude zákon korektně naplňován) zvyšovat svobodu jiných. Může například vytvářet zcela novou svobodu vycházet v chladných dnech na ulici bez hrozby vážného ohrožení horních cest dýchacích kvůli emisní agresi nezodpovědných domkařů, kteří spalují vše, co jim přijde pod ruku…

Pokud bychom se chtěli na svobodu obyvatel podívat v ještě širším kontextu, pak je nutno konstatovat, že svobody jsou lidem státní mocí odebírány dnes a denně a to bez jakékoliv kompenzace či přínosu (pomineme-li přínos pro stát a posilování jeho moci).

V případě novely zákona o ovzduší stát (nikoliv fatálně) omezuje dílčí svobodu jedné skupiny osob (ale lidé, kteří neporušují zákon a neemitují jedy do svého okolí, se přece kontrol bát nemusejí), současně však dává šanci na zvýšení svobody jiných občanů.