Nedostatek učitelů ve státním školách je zhmotnělým důkazem přežívajícího socialismu, tedy centrálně plánované ekonomiky v oblasti školství.

Začátek školního roku v Česku opětovně odhrnul zástěnu, za kterou se ukrývá mnoho hrozeb a obtíží, jako jsou inkluze či nedostatek učitelů. Zásadním problémem státního školského systému je však jeho socialistická, centrálně řízená podstata.

Nejnovějším předmětem sporu, jež stát ve školství vytvořil, je inkluze mentálně hendikepovaných dětí do běžných škol. Ústřední orgány celou věc bagatelizují s poukazem na zatím nepatrný rozsah. Rovnostářské konsekvence však vedou do krajní absurdity.

Stát formou inkluze zavádí rovnost mezi mentálně hendikepovanými dětmi a žáky takzvaně „normálními“. K inkluzivnímu „průlomu“ dochází pod kuratelou ministryně školství Kateřiny Valachové, která nekandidovala v parlamentních volbách a nikdy tedy od voličů ani nemohla získat politický mandát k zavedení inkluze.

Přesto se jí povedlo (aniž by tato akce měla podporu veřejnosti) tento plán spustit. Ponechme stranou jistě ne zanedbatelné finanční a organizační aspekty (ve třídách mají být při vyučování osobní asistenti pro hendikepované děti, což není tak úplně standardní úkaz).

Zásadní je, že se ústřední moc formou inkluze všeho žactva pod jednu střechu snaží  – zatím jen v základním školství – přivodit co nejdokonalejší rovnost mezi dětmi a jejich znalostmi a schopnostmi.

Inkluze trvá věky

Nutno však konstatovat, že určitá forma inkluze v základním školství probíhá už celé věky. Stát se přece již stovky let snaží v jedné třídě den co den sjednocovat úroveň znalostí a schopností žáků vysoce intelektuálně nadaných, budoucích vědců či dokonce géniů, s žáky podprůměrnými, jejichž talent se optimálně uplatní v jiných než vědeckých či intelektuálně předimenzovaných oborech.

Systém, jehož prazákladem je vynucovaná povinnost přenechat na celých 9 let základní školy životy dětí do neosobní, politicky centrálně řízené péče“ státu, se vždy snažil unifikovat žáky, jejichž intelektuální vývoj, vrozené předpoklady, zájmy a priority vždy byly u každého zcela odlišné.

Právě zahajovaná inkluze je tak fakticky jen pouhou extenzí principu, který je na státních základních školách prosazován již od nepaměti.

Rovnostářské soukolí státního základního školství se z dětí po dobu devíti let (8 let plánovačům k absolutní unifikaci dětí nestačilo) snaží vytvarovat univerzálního občana se zprůměrovanými vědomostmi, jenž bude schopen prací či studia všeho druhu…

Negativní dopady takového školství jsou čím dál zřejmější. Představa, že stát a jeho úředníci jsou schopni vědět lépe než rodiče, co, kdy a jak se jejich děti mají na základní škole učit, je zcela mimo realitu.

Státní školní nerovnosti

Souběžně se snahou o unifikaci intelektu či typu a kvantity informací dodávaných žákům však tentýž školský systém udržuje a vytváří nerovnosti v aspektech, u nichž by naopak rovnost a spravedlnost byly zcela na místě a ku prospěchu žáků.

Například, pokud jde o nabídku či dodávku kvality „služeb“ vyučujících. Nebo pokud jde o kvalitu samotných školských zařízení a pomůcek. Nemluvě o dostupnosti: některé dítě to má do školy pár kroků, jiné musí zdlouhavě a nebezpečně dojíždět, atd.

Jenže (jak typické pro centrálně plánovaný a politicky řízený školský systém), tyto rozdíly už stát neřeší a ani neumí řešit.

Na jedné straně dokáže v zájmu rovnostářského začleňování zajistit osobní asistenty pro mentálně či jinak hendikepované děti. Na straně druhé pak ostatní děti přiřadí do tříd a škol, které se od sebe kvalitou propastně odlišují.

Škola jako loterie

Povinná základní škola se tak fakticky stává loterií, ve které rodiče ani děti neznají dne, kdy úřední moc, která se veřejnosti přímo za nic nezodpovídá, jim namísto dobrého učitele přidělí toho špatného, který jim školu a vzdělávání znechutí na celý život.

Některé děti dostanou hnutím centralizovaného osudu šanci nastoupit do moderních škol zadotovaných penězi poplatníků z bohatších zemích EU. Jiné však mají smůlu a musí vzít za vděk prastarou budovou, v níž feudální duch Marie Terezie bude přežívat navěky.

Některým dětem pak systém přidělí normální učitelku, jiné se musí spokojit s „výpomocí z ulice“, třeba i osobou ve věku, ve kterém by ji žádné ministerstvo už nemohlo zaměstnat, neboť pro službu státu (rozuměj, službu politické a úřednické elitě) by již nesplňovala podmínku věku pod 70 let.

Nedostatek učitelů je příznak socialismu

A tím se dostáváme k nejžhavějšímu problému státního školství.

Je to bizarní, ale resort školství, jehož rozpočet se má příští rok navýšit na závratných 148 miliard Kč (více než desetina všech výdajů státního rozpočtu, včetně peněz z EU), nemá dostatek učitelů a musí své personální díry látat provizorními záplatami typu „ber kde ber“. Zejména na základních školách tak mnohde fakticky učí každý, kdo se náhodně namane…

Nedostatečná nabídka zboží či služeb je typickým znakem centrálně plánované ekonomiky. Nedostatek učitelů ve státním školství je zhmotnělým důkazem přežívajícího socialismu, tedy centrálně plánované ekonomiky v oblasti školství.

Je to současně také již zhruba milionté potvrzení nefunkčnosti socialismu, v jehož demokratickém rámci se centrální plánovači zcela marně pokoušejí o nemožné, tedy o alespoň formální uspokojení poptávky po kvantitě.

O kvalitě přitom nemůže být ani řeč, neboť tu může posoudit pouze spotřebitel, tedy rodiče a jejich děti, nikoliv ministerstvo školství či několik politiků.

Komunismus a ministerstvo

Stejně jako komunistický režim nedokázal zajistit kvantitu, natož kvalitu základních potřeb a služeb, nedokázalo ministerstvo školství a od něj odvozená úřední moc ani v roce 2016 zajistit takovou kvantitu učitelů, která by pokryla reálnou poptávku dětí školou povinných po učitelích.

Pro řadu základních školáci jsou dnes žáci jen pouhými čísly v seznamech. Samotné děti, jejich vzdělávací potenciál a jeho naplňování, se dostávají na vedlejší kolej. Pro stát a ministerstvo školství je primárním zájmem spokojenost učitelského sboru.

A k tomu premiér Sobotka veřejně vyhrožuje občanům, že nikdy nedopustí privatizaci veřejných „služeb“.

Zapomíná však přitom veřejnosti vysvětlit důsledky, kterou jsou ostatně patrné dnes a denně. Totiž, že stát není schopen veřejné služby poskytovat ani v dostatečném objemu, natož v zákaznicky oceňované kvalitě.

Namísto vzdělávacích zařízení šitých na míru rozmanitým potřebám dětí dnes flikuje stát svoje školství na míru úředníkům a učitelům, jejichž hlavním společným zájmem je přelévat z veřejných zdrojů do školského systému čím dál více prostředků. Pochopitelně, bez jakékoliv skutečné snahy i bez reálné šance na to, že by centrálně řízený školský systém kdy dokázal přinášet výsledky uspokojivé z pohledu konečných spotřebitelů.